starosti, aby ho neranila, a zároveň si vskrytu uvědo movala, že ji ta vyhlídka vlastně docela těší, dodala: „Jasně, Harve. To bych asi ráda.“ Když se loučil, v jeho hlase poznala, jak se široce směje. „Tak za pár dní na viděnou, Hop. Dávej na sebe bacha.“ Následovalo cvaknutí a jemné vrnění hluché linky. Zavěsila.
Státní ústav, který ji zaměstnával, aby seděla v mořské elektrárně a zkoumala vodní proudy, sídlil ve vysoké betonové budově jižně od Holbornu. Její kolegové ani neskrývali překvapení, že ji vidí, a nadřízení, proše divělí a ve zmačkaných košilích, se jenom stěží vybi čovali k zájmu o novinky z jejího výzkumu. Práce na moři dávno vyšla z módy — neoplývala prestiží těch, kteří dokázali každoročně ze zemědělských polí vy máčknout další výnos. V její kanceláři seděla nová tvář, čerstvě vystudovaná mladá vědkyně zabývající se vy čerpaností půdy na severovýchodě. Když se vrátila do vestibulu, těžké dřevěné dveře vedoucí na ulici byly zavřené a na dlouhých lavicích bez zjevného důvodu čekalo několik lidí. Hopperová ničemu z toho nevěnovala pozornost, ale když se do dveří opřela, aby se protáhla ven, uslyšela za sebou zvýšený hlas, který na ni naléhavě volal. Jenže už bylo pozdě, ocitla se na druhé straně, a jakmile se za ní dveře zabouchly, v zámku se ozvalo cvaknutí. Venku na ulici zprvu zaznamenala pouze pohybující se hradbu těl. Uprostřed silnice směrem k řece napůl šel a napůl pochodoval zástup lidí v přibližných řadách po de seti. Díky tomu chvílemi budil zdání určitého uspořádání,
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521602
ale pak nějaký loudal celé procesí zpomalil a formace se zase roztříštila. Nemohla přijít na to, co členy toho průvodu vlastně spojuje: zahlédla jak šedovlasého sedmdesátníka, tak dvě asi jedenáctileté či dvanáctileté dívky a všechny věkové skupiny mezi tím. Byli tam lidé všech tvarů, ve likostí i barev. Na sobě měli jen chatrné oblečení, které vzdáleně připomínalo hrubý stejnokroj, složený z často nepadnoucí špinavě bílé košile a kalhot. Někteří měli boty, jiní měli chodidla ledabyle ovázaná hadry. Pár jich po rozpáleném asfaltu kráčelo bosky. Po stranách zástupu zvolna klusali vojáci na koních, v černém a s přilbami a obušky, a každých sto metrů se další voják hrbil za volantem obrněného transportéru. Dav rázoval beze slova — až na šoupání nohou a klapání podkov bylo na ulici téměř naprosté ticho. Z chodníku sledovalo procesí několik zvědavců. Hop perová k jednomu z nich přistoupila, k muži v pozdním středním věku, který v obličeji připomínal krysu, na sobě měl bekovku a dlouhý kabát s rozedraným okrajem. „Promiňte.“ „Co chcete, paní?“ Věnoval jí zběžný pohled a hned zase oči obrátil k podívané na ulici. „Co je to za lidi?“ „Deportujou je do Obilnice. Na pole, abyste měla co jíst.“ „Takže vězni?“ Přikývl a mocně si odfrkl. „Jo. Všechny je sem na ženou a nechaj je pochodovat městem. A takhle to je každej měsíc.“ „Ale odkud se berou?“ „Sou to zločinci.“ Viděla, s jakým uspokojením to řekl, a ještě to zopakoval, hlasitěji, jako by doufal, že ho
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521602
zaslechnou i ti vyčerpaní chudáci procházející kolem. „Zločinci. Zajatci, cizáci, outěkáři. Žádný strachy, maj, co si zaslouží, to vám povídám. Na hrubej pytel hrubá záplata.“ Už si vzpomínala. Téhle ceremonii se říkalo prosé vání. Představovala jedno z Davenportových poulič ních divadýlek, která měla v lidech pěstovat poslušnost tím, že jim budou připomínat, co se stane s každým, kdo spáchá nějaký závažný přečin. Na vlastní oči ji ještě neviděla. Trasa průvodu se za tu dobu, co tady nebyla, nejspíš musela změnit. „Proč je vedou zrovna tudy?“ „Aby ostatní lotři viděli, co je čeká.“ „To je hrozné.“ Ušklíbl se. „Jestli se vám to nelíbí, můžete se k nim přidat. Všichni ti cizáci zradili svoje nejbližší, jenom aby se sem dostali. Většina z nich prostě odkopla rodi nu a šla. A navíc, když nebudou dřít oni, vy nebudete mít co do huby, paní. Nevypadáte, že byste si zrovinka odpírala.“ Pokýval hlavou a pak mu došlo něco jiného. „Jak to, že to vlastně nevíte? Odkud ste?“ „Žiju v jedné z těch elektráren na moři. Britských elektráren. Nejsem útěkář.“ „Ještě že tak. Ne jako tadleta pakáž. Pár jich dokonce ani nemá boty. A kradou. Havěť jedna hnusná.“ Po půl minutě ticha se po chodníku odšoural o kus dál, ještě se na ni několikrát podezřívavě ohlédl a pak se vrá til k předchozímu zevlování. Všimla si, že jeho vlastní boty se rozpadají a vršek s podrážkou drží pohromadě jenom díky halabala omotané balicí pásce. Dále po ulici dav zatáčel doleva okolo Aldwyche smě rem k řece. Možná je tam vyzvedne nějaký starý křižník předělaný na vězeňskou loď a převeze je přes kanál La Manche přímo do zemědělské oblasti na severu Evropy.
100 Ukázka elektronické knihy