starosti, aby ho neranila, a zároveň si vskrytu uvědo movala, že ji ta vyhlídka vlastně docela těší, dodala: „Jasně, Harve. To bych asi ráda.“ Když se loučil, v jeho hlase poznala, jak se široce směje. „Tak za pár dní na viděnou, Hop. Dávej na sebe bacha.“ Následovalo cvaknutí a jemné vrnění hluché linky. Zavěsila.
Státní ústav, který ji zaměstnával, aby seděla v mořské elektrárně a zkoumala vodní proudy, sídlil ve vysoké betonové budově jižně od Holbornu. Její kolegové ani neskrývali překvapení, že ji vidí, a nadřízení, proše divělí a ve zmačkaných košilích, se jenom stěží vybi čovali k zájmu o novinky z jejího výzkumu. Práce na moři dávno vyšla z módy — neoplývala prestiží těch, kteří dokázali každoročně ze zemědělských polí vy máčknout další výnos. V její kanceláři seděla nová tvář, čerstvě vystudovaná mladá vědkyně zabývající se vy čerpaností půdy na severovýchodě. Když se vrátila do vestibulu, těžké dřevěné dveře vedoucí na ulici byly zavřené a na dlouhých lavicích bez zjevného důvodu čekalo několik lidí. Hopperová ničemu z toho nevěnovala pozornost, ale když se do dveří opřela, aby se protáhla ven, uslyšela za sebou zvýšený hlas, který na ni naléhavě volal. Jenže už bylo pozdě, ocitla se na druhé straně, a jakmile se za ní dveře zabouchly, v zámku se ozvalo cvaknutí. Venku na ulici zprvu zaznamenala pouze pohybující se hradbu těl. Uprostřed silnice směrem k řece napůl šel a napůl pochodoval zástup lidí v přibližných řadách po de seti. Díky tomu chvílemi budil zdání určitého uspořádání,
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521602