PONDĚLÍ, 5. LEDNA 1998
Milá Anne, jak proběhly Vánoce, v očekávání…, v očekávání dítěte? V očekávání konce prací? V očekávání vůbec? Čeho? Nezdá se ti, že pořád na něco v životě čekáme, jako by čekání byl život samotný, jak to říct, jako by umět se zabavit při čekání znamenalo umět žít? A pro ženy to možná platí ještě víc než pro muže. Jako by k ženě čekání patřilo, čekat na návrat muže – válečníka – lovce – hrdiny – vězně… Jasně že myslím taky na Godota. Jako je cesta důležitější než cíl… Odbočuji, odpusť, to jsou ty zimní stavy a trocha slovanské duše dohromady. Prý v sobě neseme jakousi zvláštní melancholii. Začátek roku je vždycky trochu napjatý: „Jaký asi bude? Copak nám přinese?“ A k tomu ještě všechny ty sliby, které samozřejmě nesplníme, a nereálné a nedosažitelné závazky, kterými se ukolíbáváme… Spousta přátel opustila Paříž. Většina „koperníků“ se vrátila do rodné země, někteří odjeli do jiných krajů Francie, hodně se jich přestěhovalo do Kanady. Paříž se mi najednou zdá taková prázdná. Říkám si, že při hledání nového místa k životu aspoň všechny ty přátele navštívíme. Když už mluvím o přátelích, pořád nějak nemůžu „rozkódovat“ Francouzky, ženy. Je tu něco neuchopitelného, kvůli čemu vždycky vztah zůstává trochu stranou, jaksi ve střehu. Můžu říct, že jsi moje jediná francouzská přítelkyně – čistokrevná Francouzka, jak se říká, a bydlíš tak daleko, v Praze. Daleko a blízko zároveň. No, a taky nejsi 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521580