Dvanáctá kapitola Ann
Schoulím se na lůžku do klubíčka a snažím se cítit rozhořčení, kvůli tomu, co jsem udělala. Pokouším se představit si, jaký má hněv tvar. Jaký povrch. Byl by drsný? Byl by jako o tři čísla menší vlněný svetr, který škrtí u krku a rozedírá zápěstí? Jako oprátka? Smyčka kolem krku? Židle klouzající pryč pod nohama, výkřik, který se nemůže vydrat z hrdla? V mysli si postupně představím všechny varianty. Ani jedna nesedí. Neexistuje žádná látka ani hmota, jíž bych se dotkla prsty, nic hmatatelného, protože necítím hněv. Klidně bych to udělala znov u. Nebo si to aspoň namlouvám. Dokonce potlačím i vlastní smutek. Žena, jež by nezměnila své činy, si nezaslouží truchlit pro ztrátu, kterou způsobila. Není-liž pravda? Přestože nemá pochybnosti o tom, co udělala? Nemůžu se rozhodnout. Cítím se vyždímaná, nakonec otupím. Dnes večer nemám sílu se osprchovat ani převléknout. Po xté odkopnu Vlastníkova průvodce truchlením z cesty a padnu do postele. A když říkám padnu, tak to tak myslím. Pokud mě postel zachytí a zbrzdí můj pád, tak ať. Jestli ne, co pak? Lůžko je místem, kde předstírám spánek. Sevřu v dlaních přikrývku a přetáhnu si ji přes ramena. Snažím se najít své kontury tím, že si tělo těsně obalím peřinou. Pokouším se něco cítit. Cokoli.
104 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521579