Annie Westová
opřel o Cořino tělo. Od svých osmi let si nedovolil snít. Žádné fantazie. Žádný sentiment. Podobné znepokojivé myšlenky odpluly, když se k němu Cora naléhavě přitiskla. Strato byl připravený jí dát to, po čem teď tak toužila. Nejprve ji uspokojil prsty, dokud se neroztřásla a nevykřikla. Teprve potom ukojil svou touhu. Rychle a tvrdě přirážel, dokud se mu pohled na modré moře nerozmazal a neovládlo ho vyvrcholení. Když se o něco později dokázali pohnout, přenesl ji do lázní. Stočila se mu do náruče, zády se mu opřela o hrudník a společně sledovali příchod dalšího nádherného dne. Strato se však zachmuřil. Jsou spolu jen týden a on už si nedokáže představit, že ji nechá odejít. S každou jinou by už nedočkavě vyhlížel konec jejich románku. Tak proč ne teď? „Už tolikrát jsem se chtěla na něco zeptat, ale ty mě pořád rozptyluješ.“ Cora se pohnula, jako by se od něj chtěla odtáhnout. Ale on ji nepustil. Takhle to bylo příjemnější. „Otec se o tom zmínil.“ „Nějaký problém s rezervacemi?“ Podle otce šlo všechno hladce. Trajekt přivážející hosty z pevniny a zpátky se stal neoficiálním veřejným trajektem mezi ostrovem a pevninou. „Ne, to je v pořádku. S tou spoustou hostů mají všichni plné ruce práce. Dokonce i obchody v přístavu hlásí lepší tržby.“ „Takže?“ Prstem jí zlehka přejížděl přes krk a okolo ucha. Ucítil, jak se zachvěla. „Říká ti něco organizace Asteri?“ Strato se nehýbal. „Proč se ptáš?“ „Otec říkal, že někdo z organizace jménem Asteri si také zamluvil několik pokojů.“ „Takže?“ 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521561
„Napadlo mě, jestli v tom taky nemáš prsty.“ A bylo to. Mohl si gratulovat, že Cora nepatřila k těm, co do věcí šťourají. Pečlivě volenými slovy jí odpověděl: „Žádnou společnost Asteri neznám.“ Odmlčel se a přemýšlel, jak odvést řeč na jiné téma. „Určitě máte s otcem radost, že je o vaše ubytování zájem i jinde.“ „Ach, to ano. Když teď znovu funguje doprava na ostrov, přijíždí i mnohem víc soukromých hostů. Zdá se, že tahle sezona bude nejlepší. Děkuji, Strato.“ „Rádo se stalo.“ Nebylo by tak hrozné, kdyby se dozvěděla o jeho spojení s Asteri. Ale tohle uchovával Strato v tajnosti. Vědělo o tom jen několik málo vyvolených. Ani proměna strýcovy společnosti v megaúspěšnou korporaci pro něj nebyla tak důležitá jako Asteri. Kdyby se o jeho spojení dozvěděl tisk, musel by čelit nekonečné řadě zvědavých dotazů a někomu by se určitě podařilo vykopat jeho minulost, která měla zůstat skrytá. „Strato? Jsi v pořádku?“ Z očí barvy koňaku četl skutečný zájem. Jako by se mu chtěla dostat hluboko do duše. „Nikdy mi nebylo líp, Coritsa.“ Intenzita jejího pohledu jej téměř přiměla, aby se jí svěřil s věcmi, které ještě nikdy nikomu neprozradil. Ne, do toho se nepustí. Už nikdy. Takže se něco musí změnit. Když zůstal na jachtě jen sám s Corou, jako by se ocitli ve skleníku. Musí se oba nějak rozptýlit. Potom nebude na zvědavost čas. Strato přejel rukou po měkkém břiše Coře přímo mezi nohy. S povzdechem roztáhla stehna. Tahle žena se mu vážně líbila. Strašně moc. Ale nemohl dovolit, aby odkryla jeho staré rány. „Potom mi připomeň, že mám pro tebe překvapení.“ A dřív než se stačila na něco zeptat, ji zase svedl.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521561
Annie Westová
DESÁTÁ KAPITOLA Cora vdechla vůni moře a kvetoucích muškátů. „Tvoje překvapení se mi líbí.“ Malý přístav s rybářskými loďkami, slunce tančící na vodě a procházka se Stratem ruku v ruce bylo dokonalým zakončením dne. „Nikdy jsem tu nebyla.“ „Jsem rád, že jsem ti mohl ukázat něco nového. Ale tohle je jen zastávka. Překvapení přijde zítra –“ V podvečerním vánku se ozval nářek. Nějaký pták? Cora se otočila, ale nikde nic. Zato Strato spatřil nějakou skvrnu pod schody do přístavu. Ukázalo se, že to bylo dítě. Malý chlapec s velkýma očima a odřenými koleny, ze kterých tekla krev. Vedle něj stála o trochu starší dívka a vyčítala mu, že skákal ze schodů. „Říkala jsem ti, ať to neděláš. Jsi na to ještě malý.“ Ale očividně byla rozrušená. Oba dva museli být příšerně vyděšení. Strato si k ním přidřepl a představil se. Děti se jmenovaly Costa a Christina a byli to sourozenci. Mluvil s nimi přátelsky, ale věcně, a děti přestaly plakat. Zeptal se Costy, jestli se může postavit. Mohl, ale tvář měl přitom zkřivenou bolestí. „Jsem v pořádku,“ tvrdil, ale rychle zamrkal. „To vidím,“ odpověděl Strato a kontroloval, jestli není chlapec zraněný ještě někde jinde. „Ale asi se ti půjde špatně do schodů.“ Ozvala se dívka. „Budu muset zavolat mámu. 100 Ukázka elektronické knihy