„Skřetie jsou pořádně nepříjemné potvory, které neustále hledají zakopané poklady,“ cukrovala jeho matka a dívala se na něj svrchu. Alistair ležel v otevřeném hrobě, vklíněný ve dle rakve svého mrtvého otce, a prskal, zatímco mu matka do tváře sypala hrst stříbrných mincí. „Tyhle mince by je měly nalákat. A ty bys měl být dost silný na to, aby ses jim ubránil.“ Alistair už tehdy zvládal zkoušky lépe, ale stejně v hrobě panikařil — i když potichu. Loweovi mu na svetr našili na blýskané knoflíky a on by mohl přísahat, že každé zděšené píchnutí v jeho hrudi měly na svědomí pařáty nějaké skřetie, pátrající v jeho útrobách po tajném pokladu. Hendry se do zkoušek nesměl plést — to jim bylo oběma jasné i v tomto věku. Později však donesl Alistairovi deku. Alistair logicky věděl, že ho nějaká fleecová přikrývka jen těž ko ochrání před příšerami, ale přesto si díky ní připadal víc v bezpečí, i když byl přikovaný ke zpola zasypané rakvi. Jak roky ubíhaly, jeho matka přestala k vybrušování Alistai rova odhodlání používat jenom jeho představivost. Používala mágii. „Něco vidím! Tamhle! Ve vodě!“ Alistair sebou plácal, zatímco šlapal vodu v jejich kalném čer ném jezeře. Hladinu prořízla tmavá ploutev a blížila se k němu. Jeho matka stála na břehu se spokojeným výrazem ve tváři. Alistair nedbal na svůj strach a dál plaval doprostřed jezera. Sledoval ho i Hendry a bratrova uklidňující přítomnost Alistairovi pomáhala ignorovat pocit, že se mu něco slizkého otírá o kotník. To Hendry mu dodával sílu, přestože to měla být lekce jeho rodiny, co ho mělo pohánět kupředu. Lekce, kterou se ho pořád dokola snažili naučit. Žádná nestvůra ti nemůže ublížit, pokud nestvůra budeš ty sám.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521508