„Jak?“ „Jsou ohromně agresivní.“ Echo kolem další nory, která je zakrytá mechem a větvičkami tak, že dovnitř nejde vidět, projde málem po špičkách. „Proč se jim říká jablečňáci?“ „Kvůli velikosti.“ Hnízdo dlaněmi naznačí kouli. „Jen jejich zadečky jsou přibližně —“ „Jasný, chápu, děkuju,“ utne ho Echo. Po špičkách spěchá kolem nor jako po žhavých uhlících. Potůček Echo slyší ještě dříve, než k němu dojdou, a žasne nad tím, jak se les v blízkosti vody proměnil. Mezi jehličnany se najednou vkrádají i listnaté stromy. Místo kapradí a trnitých popínavek se objevují zvláštní lilie a kapsovce. Hnízdo volnou rukou přidrží větve velkého keře a nechá Echo bezpečně projít ke korytu na druhé straně. „Tak jsme tady,“ oznámí Hnízdo. „Vody, co hrdlo ráčí.“ Echo shlédne dolů na potůček. Za jakýchkoli jiných okolností by vypadal krásně. Voda stéká po ohlazených mnohobarevných kamenech. Mírné sluneční paprsky se na hladině třpytí jako drahokamy a pravidelná melodie vodní kaskády jako by byla stvořena přímo ke zklidnění znavené mysli. Jenže Echo tu není kvůli kochání se. Echo si chce vodu nabrat, a proto si všimne i dalších drobností. Podivných hnědých řas, které obrostly kamení jako kožich. Plesnivého zápachu vycházejícího z nacucané zeminy podél břehu. Oslizlých ryb, poletujícího hmyzu, nečistot, které plují pod ním a které raději
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521416