některé Furlong znal a jiné ne, přistihl se, že se sám sebe ptá, jaký by měl život smysl, kdyby člověk člověku nepomáhal. Dokázal by snad prožít roky, desetiletí a celý život, kdyby aspoň jednou neprojevil statečnost a nepostavil se tomu, co vidí, a přesto by se nazýval křesťanem? A nestyděl by se, kdyby si pohlédl v zrcadle do tváře? Když teď šel s tou dívenkou po boku, bylo mu lehko a skoro jako by povyrostl: v srdci měl nějakou čerstvou, novou a dosud nepoznanou radost. Nebylo snad možné, že se na povrch probojovalo to nejlepší, co v něm bylo? Nějaká jeho část, ať už se jí říkalo jakkoli – a existovalo pro ni vůbec jméno? – se vymkla kontrole. To věděl. A nepochybně za to zaplatí, ale ještě nikdy za celý svůj obyčejný život nepoznal takové štěstí – dokonce ani tehdy, když mu poprvé položili do náruče právě narozené dcery a on vnímal, jak zdravě a urputně pláčou. Přemýšlel o paní Wilsonové, jak byla jeden každý den laskavá: jak ho opravovala a povzbuzovala, o maličkostech, které řekla nebo udělala a odmítla říct nebo udělat, o maličkostech, z nichž, jak věděla, pokud se poskládají dohromady, sestává život. Kdyby jí nebylo, v klášteře klidně mohla skončit i jeho máma. Před mnoha a mnoha lety by takhle mohl zachránit vlastní matku – jestli se to tedy dalo označit slovem
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521226