František Kotleta
myšlenka na lidskou armádu vybavenou nejlepší rutašskou technologií, plenící ve vesmíru každé hnízdo Společenství, byla zatraceně svůdná. Juaréz se přidal dalšími ranami, kdy se nám podařilo odstřelit několik sekacích vrtulí, které patrně mělnily tuhý odpad. Když jsme kolem propluli, poznali jsme, že ne patrně, ale rozhodně. Bombardování hovny nabralo na intenzitě. Nakonec jsme ale dopluli k velké přečerpávací nádrži. Alespoň to ukázala naše navigace. Podle schématu, které jsem dostal od šneka, jsme byli v obřím uzavřeném barelu, v němž se koncentrovaly všechny splašky z budovy, než se v konstantním množství posílaly do velké čističky. Dál jsme nemohli. Museli jsme tedy nahoru. Proud už byl dost silný. Několikrát mě obrátil a jednou dokonce zběsile roztočil, takže mě musel zachránit Juaréz, kterému se velmi efektivně dařilo udržovat stabilitu i v nádrži. Když mě pevně podpíral za bok, poklepal jsem na kov nad námi. Pochopil a vzal do ruky generátor, který jsem měl dosud pevně připoutaný k opasku. Naskočil na první pokus a během chvíle jsme vyřezali velkou díru, z níž vypadlo mohutné ocelové kolo a propadlo se do sraček. Vykoukl jsem ven. Z vyvýšeného patra na mě zíral adad v modré kombinéze a masce přes
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521156