Osudová past (Ukázka, strana 99)

4. BRITÁNIE VERSUS NĚMECKO

„Skřehotavci“ ovšem, dlužno uznat, měli o čem skřehotat. Objevovaly se výstražné příznaky toho, že Velká Británie zažívá v porovnání s ostatními mocnostmi pokles.159 Roku 1899 vypukla válka s Búry, potomky holandských osadníků na území dnešní Jižní Afriky. Válku s dobře vycvičeným a moderně vyzbrojeným protivníkem Británie nevedla dobrého půl století. Odhodlaní Búrové, ač v početní menšině, zasadili mocnějšímu nepříteli sérii pokořujících porážek.

Churchill se hnal do boje, stejně jako již předtím v Indii a v Súdánu, a upadl do búrského zajetí. Historii následného útěku a cesty na svobodu sledovaly všechny světové listy.160 Británie válku nakonec vyhrála, ale musela na to vynaložit ohromné náklady a její imperiální reputace byla otřesena. Německý generální štáb podrobil búrskou válku pečlivému studiu, a jak udává Paul Kennedy, dospěl k závěru, že „uhájit Indii proti ruskému útoku by pro Británii bylo vyloučeno“ a „bez celkové reorganizace svého vojenského uspořádání se impérium do dvaceti let rozpadne“.161 Celý houf rivalů mezitím uždiboval z vědeckého a výrobního náskoku, kterým si Británie upevnila své prvenství po těžce vybojovaném vítězství nad napoleonskou Francií v roce 1815. Po americké občanské válce a Bismarckově úspěšném sjednocení Německa v roce 1871 Británie jen pozorovala, jak si jiné země osvojují britské technologie, vykazují rychlejší růst ekonomiky a stávají se rovnocennými konkurenty.162 Zvláště pronikavé obavy měl Londýn ze čtyř soků: Ruska, Francie, Spojených států a Německa.

Londýna. Proslov z roku 1897 ale sám později označil za „svůj (oficiální) první pokus“. Rhodes James (ed.), Winston S. Churchill, str. 25, 28; Toye, Churchill’s Empire, str. 4, 5; Gilbert, Churchill, str. 71, 72.

159/ Friedberg, The Weary Titan; Kennedy, Anglo-German Antagonism, str. 229.

160/ Aktuální výklad Churchillových dobrodružství v Jižní Africe viz Millardová, Hero of the Empire.

161/ Kennedy, Anglo-German Antagonism, str. 265.

162/ Kennedy, The Rise and Fall of the Great Powers, str. 198, 226–228. Kennedy píše: „Pozorovatelé světového dění z období fin de siècle se shodovali v názoru, že se tempo hospodářských a politických změn zrychluje, v důsledku čehož nejspíš bude uspořádání světa vratší než dřív. V mocenských rovnováhách vždy docházelo

103

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521144

GRAHAM ALLISON: OSUDOVÁ PAST

Rusko disponující největší armádou v Evropě, třetím největším námořnictvem, rychle se rozvíjející průmyslovou základnou a největší územní plochou na celém světě vrhalo impozantně dlouhý stín. Nové železnice Moskvě umožnily vyzařovat moc mnohem dál a rychleji než dřív a neustálá expanze posouvala hranice říše stále blíž k britským sférám vlivu ve střední, západní a jižní Asii.163 Spojenectví Ruska s Francií navíc vyvolávalo přízrak toho, že by Británie musela bojovat s oběma soky současně, a to nejenom v Evropě, ale i v Indii.

Francie byla i přes slabou průmyslovou bázi konkurentem v budování impéria: její koloniální říše byla druhá největší na světě. Spory vedly k častým třenicím s Londýnem a občas k hrozbě ozbrojeného střetu. V roce 1898 byla Francie donucena ustoupit z konfrontace kvůli městečku Fašoda (v dnešním Jižním Súdánu), protože vláda pochopila, že v námořním konfliktu nemá šanci na vítězství. Udržování standardu dvou mocností, a tedy vyrovnávání součtu francouzské a ruské flotily, bylo pro britské rozpočty stále náročnějším úkolem.164 V kontinentální mocnost, která ohrožovala britský vliv na západní polokouli (podrobněji viz kapitoly 5 a 9), se mezitím rozvinuly Spojené státy. Při populaci představující takřka dvojnásobek britské, zdánlivě neomezeném přístupu k přírodním zdrojům a lačnosti po hospodářském růstu by bylo pro svět spíše překvapením, kdyby Amerika britskou průmyslovou moc nepředehnala.165 Americká ekonomika nevratně předstihla britskou (ne však imperiální) přibližně v roce

k posunům, jež způsobovaly nestabilitu a často i válku. Jak napsal Thúkýdidés v Dějinách peloponnéské války: ,Vzestup Athén a strach tím probuzený ve Spartě byl tím, co učinilo válku nevyhnutelnou.‘ V poslední čtvrtině 19. století však byly změny, jež působily na systém velmocí, rozšířenější a zpravidla i rychlejší než kdy dřív. Existence globální obchodní a komunikační sítě … znamenala, že přelomové vědecké a technické objevy i pokroky v tovární výrobě bylo možné zprostředkovat a přenést z kontinentu na kontinent v rozmezí několika málo let.“ 163/ Kennedy, The Rise and Fall of the Great Powers, str. 227, 230, 232, 233.

164/ Strachan, The First World War, sv. 1, str. 13; viz též Kennedy, The Rise and Fall of the Great Powers, str. 219–224.

165/ Kennedy, The Rise and Fall of the Great Powers, str. 242–244.

104

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521144

4. BRITÁNIE VERSUS NĚMECKO

1870. V roce 1913 už Británie zajišťovala jen 13 procent celosvětové výrobní produkce, zatímco v roce 1800 to bylo 23 procent; oproti tomu USA vystoupaly na 32 procent.166 Washington zaštítěný modernizovaným námořnictvem se začal na západní polokouli prosazovat stále agresivněji. Poté, co se Londýn a Washington ocitly na pokraji války v roce 1895 kvůli hranicím Venezuely (viz 5. kapitola), sdělil britský předseda vlády ministrovi financí, že válka se Spojenými státy „v nepříliš vzdálené budoucnosti se stala čímsi víc než možností – a v jejím světle musíme posuzovat odhady admirality“. Varoval, že válka s USA „je realitou mnohem víc než budoucí rusko-francouzská koalice“.167 V podstatně větší zeměpisné blízkosti se ale nacházel jiný průmyslový fenomén se sílícími námořními ambicemi. Po vítězství nad Francií a Bismarckově sjednocení se Německo stalo nejsilnější kontinentální mocností v Evropě a jeho hospodářská dynamika tomuto postavení plně odpovídala. Německé exporty vedly s britskými výrobky ostrou konkurenci a z Berlína se stal kolosální obchodní rival.

Až do roku 1900 však Britské impérium v Německu spatřovalo především ekonomickou, nikoli strategickou hrozbu. Řada významných britských politiků se dokonce zasazovala o spojenectví s Německem a někteří se na to téma pokusili o vyjednávání.168 V roce 1914 se propočty Londýna rázem změnily. Po boku někdejších rivalů Ruska a Francie (a následně i USA) se Británie pustila do boje za to, aby Německo v Evropě nezískalo strategickou nadvládu. Historie toho, jak se z široké škály konkurentů stalo hlavním nepřítelem Británie právě Německo,169 výmluvně svědčí o obavách, jež dominantní mocnost cítí tehdy, když nabude dojmu, že její bezpečí ohrožuje mocnost, jež se vzmáhá. V případě Británie byla ohniskem tohoto strachu expandující německá flotila, jež mohla být zamýšlena k jedinému cíli: ke střetu s královským námořnictvem.

166/ Tamtéž, str. 202.

167/ Bourne, Britain and the Balance of Power in North America, str. 339.

168/ Kennedy, The Rise and Fall of the Great Powers, str. 209–215; Kennedy, Anglo-German Antagonism, str. 231.

169/ MacMillanová, The War That Ended Peace, str. 55, 129–130.

105

Ukázka elektronické knihy