nákladní automobily, které přivážely dekadentní zbo ží cizí západní kultury, jež krmilo ekonomiku černého trhu. „Náklaďáky jezdí jen ve dne,“ oznámil Tuk. „Po soumraku silnici hlídají bandité. Auta a náklaďáky přepadávají a vykrádají a řidiče často zabíjejí. Po západu slunce se armáda vzdává kontroly.“ Strávili horkou lepkavou hodinu pod rozbitým stropním ventilátorem v místnosti plné lidí znetvořených válkou, zatímco Tuk dlouze a horlivě hovořil se vzdorujícími thajskými úředníky. Nakonec Tuk a úředníci zmizeli v jiné místnosti. Když po deseti minutách opět vyšli, Tuk se široce usmíval. „Všechno je vyřízeno,“ řekl. „Teď už můžeme jít.“ Prázdné oči je sledovaly, jak odcházejí. Venku sluneční žár spaloval kůži i smysly a vklouznout zpět do klimatizovaného pohodlí Tukova auta byla milosrdná úleva. Mak Moun pro ně představoval šok, navzdory tomu, že předtím viděli bídu a korupci v Bangkoku a Aranjaprathétu. Tento největší kambodžský tábor na hranicích se zdál jen o málo lepší než venkovský slum. Obrovská depresivní změť malých chatrčí namačkaných na sebe se černala mouchami, odpadky se kupily na páchnoucích hromadách, rozbité lahve a prázdné plechovky, rozkládající se zbytky jídla seškrábané z nuzných talířů, mrtvoly kuřat poseté mouchami. Muži, ženy a děti, kteří se ve dřepu vyprazdňovali do téměř vyschlého potoka protékajícího táborem, byli doslova celí obalení mouchami. Zápach lidských výkalů byl dusivý. Mladí thajští vojáci s puškami nebo automatickými zbraně-
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521073
mi se arogantně potulovali mezi řadami chatrčí a občas pokřikovali na děti. Kdo se jim odvážil odporovat, byl odměněn úderem pažby. Projížděli táborem a zahlédli, jak voják dlouhou holí několikrát udeřil do hlavy starou ženu, až jí z vlasů začala vytékat krev. Elliot cítil, jak se mu vzteky ježí vlasy. Tuk se na ně usmál a filozoficky pokrčil rameny. „Život v táborech,“ řekl. „Co se dá dělat.“ „Pro začátek bysme z toho hajzla mohli vymlátit duši!“ zavrčel Slattery. „To by nebylo moc moudré, pane Slattery. Van Sarenovi lidé by vás zastřelili. Thajská armáda je tu jen na oko. Jsou rádi, že Van Saren může tábor hlídat. Střílí lidi, když se snaží odejít. Van Saren by nemohl svou pozici podkopat tím, že by dovolil cizinci napadnout vojáka. Ach ano, nezapomeňte,“ dodal, „mu říkat maršále. Maršál Van Saren. Je trochu výstřední, ale jeho řízení je velmi efektivní.“ „Jak efektivní?“ zeptal se Elliot. „Řídí distribuci potravin, které sem každý den vozí MVČK a UNICEF. A na hranicích, pane Elliote, znamená jídlo moc.“ Auto zastavilo před chatrčí poblíž správního centra tábora a všichni vystoupili. Tuk se rozmáchl. „Vanovo království,“ pronesl. Ani ne o deset metrů dál se špinavá, napůl vyhladovělá skupinka žen snažila umýt ve stejné vyschlé břečce, která sloužila jako otevřená stoka. „A to jsem si myslel, že už jsem viděl všechno,“ poznamenal Slattery a odehnal si z tváře mouchy. „Ježíši, kdyby svět potřeboval klystýr, tak tu zasranou hadičku strčí přesně sem.“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521073
Elliot pohlédl na McCuea, který po celou dobu jejich cesty mlčel. Byl netečný, jeho tvář neprozrazovala ani stopu emocí. Jeho očím však nic neuniklo a Elliot z něj vycítil napětí. Začínal litovat, že sem vůbec přijel. Vystoupali po schodech a vstoupili do prázdné chaty. Panovala tu spoušť: dvoupatrové palandy podél jedné stěny, bedny s pivem naskládané u druhé a pod postelemi, všude rozházené prázdné lahve. Slattery do jedné kopl a ta se po podlaze dokutálela do kouta. U okna stál velký stůl a otočná židle. Elektrický ventilátor vířil a rachotil na stole, lopatky jeho větráku vytvářely náhodné poryvy vzduchu a nadzvedávaly rozházené papíry. Několik listů spadlo na podlahu. Na stole ležely zmačkané krabičky cigaret, popelníky překypovaly napůl vykouřenými nedopalky. Okenní roleta sklouzla dolů a zůstala viset nakřivo. Na podlaze zasychaly plivance a místnost páchla lidským potem a zatuchlým cigaretovým kouřem. „Útulné místečko,“ okomentoval to Slattery a vyplivl mouchu, která se mu připletla do koutku úst. Tuk se ve dveřích otočil. „Aha, už přichází pan maršál.“ Van Saren kráčel přes areál směrem k chatě. Byl drobné postavy, v kalhotách americké armády uvázaných nad kotníky působil směšně, na nohách měl otevřené sandály, khaki košili rozepnul až k pasu a na hlavě mu seděl klobouk typu pork pie. Na krku mu visel velký kříž, který se ve slunečním světle třpytil. Měl vyzývavou chůzi a držení těla, jež napodobovali i tři gauneři, kteří ho doprovázeli. Všichni v khaki, přes ramena přehozené
100
Ukázka elektronické knihy