nákladní automobily, které přivážely dekadentní zbo ží cizí západní kultury, jež krmilo ekonomiku černého trhu. „Náklaďáky jezdí jen ve dne,“ oznámil Tuk. „Po soumraku silnici hlídají bandité. Auta a náklaďáky přepadávají a vykrádají a řidiče často zabíjejí. Po západu slunce se armáda vzdává kontroly.“ Strávili horkou lepkavou hodinu pod rozbitým stropním ventilátorem v místnosti plné lidí znetvořených válkou, zatímco Tuk dlouze a horlivě hovořil se vzdorujícími thajskými úředníky. Nakonec Tuk a úředníci zmizeli v jiné místnosti. Když po deseti minutách opět vyšli, Tuk se široce usmíval. „Všechno je vyřízeno,“ řekl. „Teď už můžeme jít.“ Prázdné oči je sledovaly, jak odcházejí. Venku sluneční žár spaloval kůži i smysly a vklouznout zpět do klimatizovaného pohodlí Tukova auta byla milosrdná úleva. Mak Moun pro ně představoval šok, navzdory tomu, že předtím viděli bídu a korupci v Bangkoku a Aranjaprathétu. Tento největší kambodžský tábor na hranicích se zdál jen o málo lepší než venkovský slum. Obrovská depresivní změť malých chatrčí namačkaných na sebe se černala mouchami, odpadky se kupily na páchnoucích hromadách, rozbité lahve a prázdné plechovky, rozkládající se zbytky jídla seškrábané z nuzných talířů, mrtvoly kuřat poseté mouchami. Muži, ženy a děti, kteří se ve dřepu vyprazdňovali do téměř vyschlého potoka protékajícího táborem, byli doslova celí obalení mouchami. Zápach lidských výkalů byl dusivý. Mladí thajští vojáci s puškami nebo automatickými zbraně-
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521073