někam podobně jako Juditu. Jen o něco slušněji, protože Judita už to fakticky přehání. „Přečetla jsem si tvoje deníky od začátku do konce. Je na čase, mami, abys konečně nahlídla věci tak, jak jsou.“ Judita si utírá pusu do utěrky. V jejích očích mě stigmatizuje i „neekologické“ používání papírových ubrousků. Teď mám chuť smát se já. „O žádné zneužívání nešlo,“ říkám s neochvějnou vírou ve vlastní slova. „Podle toho, co jsem četla, to zneužívání bylo. Já vím, že musí bejt těžký si to přiznat, právě proto bude lepší, když za ním půjdeme spolu.“ „Léta jsme se neviděli, nevidím k tomu důvod.“ „Proč v denících vlastně není nic o tom, jak jste se rozešli?“ „Prostě jsme se přestali vídat. To se tak někdy v životě stává. Myslím, že jsem toho prostě už měla dost.“ „Tak vidíš.“ „Měl ženu a dítě, to je všechno.“ Judita se zatváří, jako že je jí na zvracení. „Nikdy je neopustil,“ dodala jsem. „Proto ses na něj vykašlala?“ „Ne. To se mi právě líbilo.“ „Chodit s chlapem, co je ženatej?“ „Nechodili jsme spolu.“ „Jenom jste šukali?“ Zmínit, že něco takového bych si já ke své matce v životě nedovolila, by jen zvedlo stavidla Juditiných tirád na téma generačních posunů, které dokazují, že doba už se naštěstí proměnila, a možná dokonce až tak, že je zralá na onu „definitivní“ změnu, kterou však Judita nikdy nedokáže pořádně popsat. „Vím, že jste spolu jenom nespali, mami.“ „Tak vidíš.“ „Bohužel.“ Začíná mě to unavovat. 100
„Uvědomuješ si vůbec, že jsi kvůli Janovi opustila tátu?“ „Když jsme se s tvým tátou seznámili, už léta jsem se s Janem nevídala.“ „No a?“ Cítím, jak na mě doléhá únava po turné s Davidem. Nikdo nikdy z mého okolí pro tohle neměl pochopení. Vladimír mi vždycky hned na krk hodil děti. Turné si představoval jen jako flámování po hotelích. Navíc žárlil, a tak měl potřebu mi preventivně zatápět, abych si náhodou nemyslela. Mám toho všeho dost. Zatímco mi má rodina vyčítá aroganci, jsem to nakonec vždycky já, kdo je v defenzívě a má tendenci se omlouvat. Byla chyba, že jsem na to téma s Juditou vůbec nějakou debatu připustila, myslím si. Kvůli tomu má teď mylný pocit, že má právo po mně chtít, abych jí skládala účty ze života, o němž nejen nic neví, ale navíc si ani nic z toho, o čem doopravdy byl, nedokáže představit, protože celá ta doba je nenávratně pryč. „A co kdyby se to, mami, stalo mně?“ Ta nehorázná manipulace mě konečně zvedá ze židle. Jdu k prázdné pětilitrové krabici od džusu a hodím ji po dceři. „To po sobě neumíš ani uklidit?“ Judita mě pozoruje se založenýma rukama a s ironickým úšklebkem. Má trpělivost je u konce. „Opovaž se s tím ještě někdy začít.“
V posteli ještě narychlo odpovídám na pozvání na festival do Mnichova. Bude nejspíš zase celý online. Vzpomínám, jak se mi Jan svěřoval s tím, že festivaly nenávidí. Že ho vyčerpávají a ničí, a jak mi to z jeho 101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521022