„A zvoní to?“ „Ano, zvoní, ale…“ Sestra sotva zavěsila, když se venku ozvalo kvílení sirény hasičského auta. „Ach bože, požár! Poslední dobou je strašné sucho, je to nebezpečné,“ řekla sestra. Mlčky poslouchal blížící se zvuk sirény, pak někde jinde spustila další a jejich kvílení se smísila. „Tady jsme kde?“ zeptal se náhle Hanio. „Prosím?“ „Ptám se, kde tahle nemocnice je.“ „V Ogikubo. Stojí tady na nejvyšším místě široko daleko a je pověstná nádherným výhledem. Díky němu se tu líbí i pacientům, kteří jsou tu dlouhodobě. Tenhle zvláštní pokoj, který máte, je jako někde v hotelu.“ „Je odsud vidět čtvrť XX?“ „Ano, hned támhle za parkem.“ „Aha. Mohla byste se prosím podívat z okna, jestli nehoří právě tam, ve čtvrti XX?“ Zvuky sirén se vzájemně prolínaly a byly stále hlasitější. „Ale vy se nesmíte hýbat…,“ připomenula mu sestra ještě jednou, pak přešla k oknu, pootevřela ho a vyhlédla ven. „Ach ano, vidím oheň! Je to určitě ve čtvrti XX!“ vykřikla. Mezerou mezi rámem okna a její bílou uniformou uviděl Hanio rudou oblohu, tak rudou, že i ta uniforma zčervenala. Bezděčně se pokusil zvednout, ale okamžitě pocítil závrať a znovu ztratil vědomí.
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS520962