„A zvoní to?“ „Ano, zvoní, ale…“ Sestra sotva zavěsila, když se venku ozvalo kvílení sirény hasičského auta. „Ach bože, požár! Poslední dobou je strašné sucho, je to nebezpečné,“ řekla sestra. Mlčky poslouchal blížící se zvuk sirény, pak někde jinde spustila další a jejich kvílení se smísila. „Tady jsme kde?“ zeptal se náhle Hanio. „Prosím?“ „Ptám se, kde tahle nemocnice je.“ „V Ogikubo. Stojí tady na nejvyšším místě široko daleko a je pověstná nádherným výhledem. Díky němu se tu líbí i pacientům, kteří jsou tu dlouhodobě. Tenhle zvláštní pokoj, který máte, je jako někde v hotelu.“ „Je odsud vidět čtvrť XX?“ „Ano, hned támhle za parkem.“ „Aha. Mohla byste se prosím podívat z okna, jestli nehoří právě tam, ve čtvrti XX?“ Zvuky sirén se vzájemně prolínaly a byly stále hlasitější. „Ale vy se nesmíte hýbat…,“ připomenula mu sestra ještě jednou, pak přešla k oknu, pootevřela ho a vyhlédla ven. „Ach ano, vidím oheň! Je to určitě ve čtvrti XX!“ vykřikla. Mezerou mezi rámem okna a její bílou uniformou uviděl Hanio rudou oblohu, tak rudou, že i ta uniforma zčervenala. Bezděčně se pokusil zvednout, ale okamžitě pocítil závrať a znovu ztratil vědomí.
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS520962
25 Ať se vyptával sebevíc, o požáru se od té chvíle už nic dalšího nedozvěděl. Krátce nato Hania navštívil muž v civilu, který podle oblečení vypadal jako detektiv. Ten s ním provedl jednoduchý výslech v přítomnosti lékaře, takže pravdu už před ním nemohli zatajovat. „Jaký byl váš vztah ke vdově Inoueové?“ zeptal se detektiv a vyfoukl nad postel svůj páchnoucí dech. „Jaký vztah? Jsme jen přátelé.“ „Při procházce s paní Inoueovou jste omdlel a převezli vás sem.“ „Ano, to je pravda, ale co to…?“ Doktor dal mrknutím znamení, ale už bylo pozdě. Detektiv okamžitě začal věcně vysvětlovat: „Vdova Inoueová uhořela včera večer při požáru, ale vzhledem k tomu, že tato dáma údajně nevedla spořádaný život a zahynula v ohni zcela sama, jsou tu určité podezřelé okolnosti. Její jediný syn zůstává momentálně u příbuzných, ale to, jak se držel matčiny mrtvoly a plakal, bylo až srdcervoucí. Zdá se, že ve škole má výborné známky… Ale vy máte každopádně perfektní alibi, žádný problém. Úplně stačí, když mi stručně odpovíte na pár otázek.“ Když to všechno Hanio uslyšel, vyhrkly mu slzy do očí, až ho to samotného překvapilo. Zrovna jemu, který nikdy necítil smutek nad něčí smrtí! „Tu ženu jsem miloval,“ řekl vzrušeně.
101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS520962
„S dědictvím nejsou žádné problémy, že?“ „Prosím, nechte si takové nevhodné otázky!“ Doktor detektivovi něco pošeptal. „Tak tedy přeji brzké uzdravení,“ rozloučil se detektiv úředním tónem a odešel. Starý doktor se podíval na Hania, jak leží v posteli, a tiše řekl: „Mohou nastat různé okolnosti, ale nejdůležitější je, abyste byl trpělivý, zůstal v klidu a brzy se zase uzdravil. Ta paní zřejmě zaplatila všechny nemocniční poplatky předem, a to víc, než je potřeba. Věřím, že její poslední přání bylo, abyste se tu léčil v klidu a co nejrychleji zase nabral síly. Jste mladý, takže kvůli téhle nešťastné události neztrácejte odvahu. Buďte statečný, protože na vašem psychickém stavu závisí, jestli léky budou, nebo nebudou zabírat. Nejlepší způsob, jak uctít mrtvé, je rychle se vzpamatovat a plný energie začít nový život. Teď vám píchnu sedativa.“ Hanio k vyzáblému doktorovi, který vypadal spíš jako pas tor než lékař a který mu svým vzhledem připomínal starého jelena, cítil docela sympatie. Vzpomněl si, že ho kdysi již někdo podobnými moudrými slovy chtěl povzbuzovat. Přesně tak. Bylo to po jeho pokusu o sebevraždu předávkováním léky, když ho propouštěli z pohotovosti, a slova byla téměř stejná, i když tehdy šlo o něco trochu jiného. Slova, která mají člověka jen slepě povzbudit k životu, k existenci. Bez ohledu na to, jaké jsou okolnosti, v jaké situaci se ten člo věk nachází!
102 Ukázka elektronické knihy