Saša si před malou chvílí pouštěl jednu krátkou ukázku, na které Efenberg stojí mezi dvěma studenty a snaží se je přesvědčit, že je sériovým vrahem. Má za sebou tři vraždy – dvou mužů a ženy – a získal pocit, že je nepolapitelný. Je sebevědomý, čímž ztrácí ostražitost. A na jeho těle či osob nosti – projev, chůze, pohled – jsou jasně viditelné tři znaky typické pro sériové vrahy. Video trvalo patnáct minut a kon čilo ve chvíli, kdy studentka s rudým obličejem řekla, že je posledním znakem erekce, a psycholog ji pochválil, nicméně vytáhl z kapsy ovladač k plátnu za katedrou a řekl, ať hádá znovu. Efenberg se jednou zběžně rozhlédl po kavárně, kde už teď přece jen pár lidí posedávalo, přistoupil k nim, chytl Sašu za ruku a razantně mu s ní zapumpoval. „Rád vás poznávám,“ řekl zvesela a stejně razantně za kvedlal rukou i Andree. Zvysoka kašlal na to, že je to žena. Hlas měl zvučný a takový břinkavě ostrý. V přednáškových místnostech z něj musely praskat okenní tabulky. „Nebudu vám lhát – jsem konsternovaný zdejším provozem. Tím sil ničním. Semafory tu máte trochu podivně koncipované. Ně kde by být měly a nejsou, někde je máte zbytečně a brzdí provoz.“ Když mluvil, bylo znát jemné ráčkování, ale i sebe vědomí. Koneckonců si ho policie přizvala k vyšetřování. Tak věděl, že oni potřebují víc jeho než on je. Pokud se Saša nepletl, byl ten chlap z Bruntálu. Nebo možná z Marsu. Tam mají semafory určitě správně. A všichni tam jezdí na zelenou a místo blinkrů mávají tykadýlkama. „Každopádně jsem tady,“ tleskl rukama o sebe a promnul si je, „seznámíte mě se situací?“ Andrea si odkašlala. „Jak jste věděl, že zrovna my dva,“ ukázala na Sašu, „že jsme –“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS520862