PANSTVÍ KŘÍŽE
velkou slávu. Po celém světě hlásal spravedlnost a dostal se až k hranicím západu. Před vladaři vydal své svědectví a když odešel z tohoto světa, odebral se na svaté místo dav příklad velmi veliké trpělivosti.“60 Pavel zemřel, aniž se naplnila jeho naděje, že se dožije slavného Kristova návratu. Nejrevolučnějšímu ze všech jeho učení – že se Pán zástupů už nechystá v ohni a hromobití zachránit Izrael před cizím útlakem, ale rozhodl se místo toho vyslat svého Syna, aby zahynul na římském kříži a ohlásil tím nový věk – se však brzy dostalo, alespoň jak se to jevilo jeho stoupencům, děsivého potvrzení. V roce 66 doutnající zášť Židů v Judeji vybuchla do otevřeného povstání. Odveta Říma byla strašlivá. Čtyři roky po zahájení vzpoury Jeruzalém dobyly legie. Cennosti z Chrámu byly odvezeny do Říma a sama budova byla vypálena a srovnána se zemí. „Než zajisté ani starobylost, ani ohromné bohatství, ani národ, který se rozptýlil po celém světě, ani velká sláva jeho bohoslužby nestačila proti záhubě.“61 Bůh, na jehož podporu povstalci spoléhali, svému lidu na záchranu nepřišel. Mnozí Židé, vržení do propasti bídy a zoufalství, svou víru v něj úplně opustili. Jiní, než aby vinili Hospodina, raději obviňovali sami sebe z neposlušnosti a s obnovenou pílí se obrátili ke studiu svých písem a zákonů. Ještě další – ti, kteří věřili, že Ježíš byl Kristus, Bohem vyvolený Mesiáš, a které římské úřady začaly stále více označovat jako Christiani* – nacházeli v pohromě, která postihla Bohem vyvolený lid, ozvěnu ještě strašnější scény: popravy Syna Božího. Pavel se sice zničení Chrámu nedožil, nicméně ho očekával. Přesvědčení, že Bůh je vojevůdce vázaný úmluvou zasáhnout na obranu určitého národa, se po svém prvním vidění Krista zřekl. Zvěstoval pak zcela novou smlouvu. Syn Boží, tím, že se stal smrtelným, vykoupil celé lidstvo. Mesiáš přišel nikoli jako vůdce armád, nikoli jako přemožitel císařů, ale jako oběť. Toto poselství bylo něčím zcela novým a šo-
*
Podle Skutků apoštolů „byli učedníci poprvé nazváni křesťany“ v Antiochii (11, 26). Toto tvrzení ve spojení s řeckou podobou slova christianos důrazně mluví pro to, že „bylo nejprve používáno v latině, ve sféře římské správy“ (Horrell, s. 364). Tacitus vskutku výslovně uvádí, že ti z nich, jež odsoudil Nero na smrt, byli urážlivě označováni slovem Chrestiani. Nepřekvapuje tak, že toto slovo se v Pavlových listech ani v evangeliích neobjevuje; avšak už nejpozději kolem roku 100 se tímto slovem začali označovat sami křesťané.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS520760