PANSTVÍ KŘÍŽE
velkou slávu. Po celém světě hlásal spravedlnost a dostal se až k hranicím západu. Před vladaři vydal své svědectví a když odešel z tohoto světa, odebral se na svaté místo dav příklad velmi veliké trpělivosti.“60 Pavel zemřel, aniž se naplnila jeho naděje, že se dožije slavného Kristova návratu. Nejrevolučnějšímu ze všech jeho učení – že se Pán zástupů už nechystá v ohni a hromobití zachránit Izrael před cizím útlakem, ale rozhodl se místo toho vyslat svého Syna, aby zahynul na římském kříži a ohlásil tím nový věk – se však brzy dostalo, alespoň jak se to jevilo jeho stoupencům, děsivého potvrzení. V roce 66 doutnající zášť Židů v Judeji vybuchla do otevřeného povstání. Odveta Říma byla strašlivá. Čtyři roky po zahájení vzpoury Jeruzalém dobyly legie. Cennosti z Chrámu byly odvezeny do Říma a sama budova byla vypálena a srovnána se zemí. „Než zajisté ani starobylost, ani ohromné bohatství, ani národ, který se rozptýlil po celém světě, ani velká sláva jeho bohoslužby nestačila proti záhubě.“61 Bůh, na jehož podporu povstalci spoléhali, svému lidu na záchranu nepřišel. Mnozí Židé, vržení do propasti bídy a zoufalství, svou víru v něj úplně opustili. Jiní, než aby vinili Hospodina, raději obviňovali sami sebe z neposlušnosti a s obnovenou pílí se obrátili ke studiu svých písem a zákonů. Ještě další – ti, kteří věřili, že Ježíš byl Kristus, Bohem vyvolený Mesiáš, a které římské úřady začaly stále více označovat jako Christiani* – nacházeli v pohromě, která postihla Bohem vyvolený lid, ozvěnu ještě strašnější scény: popravy Syna Božího. Pavel se sice zničení Chrámu nedožil, nicméně ho očekával. Přesvědčení, že Bůh je vojevůdce vázaný úmluvou zasáhnout na obranu určitého národa, se po svém prvním vidění Krista zřekl. Zvěstoval pak zcela novou smlouvu. Syn Boží, tím, že se stal smrtelným, vykoupil celé lidstvo. Mesiáš přišel nikoli jako vůdce armád, nikoli jako přemožitel císařů, ale jako oběť. Toto poselství bylo něčím zcela novým a šo-
*
Podle Skutků apoštolů „byli učedníci poprvé nazváni křesťany“ v Antiochii (11, 26). Toto tvrzení ve spojení s řeckou podobou slova christianos důrazně mluví pro to, že „bylo nejprve používáno v latině, ve sféře římské správy“ (Horrell, s. 364). Tacitus vskutku výslovně uvádí, že ti z nich, jež odsoudil Nero na smrt, byli urážlivě označováni slovem Chrestiani. Nepřekvapuje tak, že toto slovo se v Pavlových listech ani v evangeliích neobjevuje; avšak už nejpozději kolem roku 100 se tímto slovem začali označovat sami křesťané.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS520760
III. Misie
kujícím – a velmi vhodným pro dobu naplněnou traumaty. „Židé žádají zázračná znamení, Řekové vyhledávají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného.“62 Dalo se tedy čekat, že po pádu Jeruzaléma, v době, kdy Ježíš začínal mizet z paměti současníků, se křesťané pustí do sepisování zpráv o jeho životě a výrocích. Pavel se ve svých epištolách často zmiňoval o Ježíšových posledních hodinách – o noci, kdy byl zatčen, o jeho bičování a o ukřižování –, jelikož ale věděl, že jeho adresáti tyto události podrobně znali, nenamáhal se stavět je do centra svých sdělení. Evangelia, psaná v napjatých a strašných letech těsně před a po zničení Jeruzaléma, se k tomu postavila jinak.* Čtyři nejdříve napsaná a co do významu nejvlivnější vrcholí smrtí a vzkříšením Krista. Nebylo to však jejich jediné téma. „Váš učitel je jeden.“63 Tak pravil Ježíš v jednom z evangelií. Jeho způsob učení se však v ničem nepodobal metodám filozofů. Ty, kdo dávali na odiv svou ctnost a odsuzovali chyby druhých, odmítavě přirovnal k obíleným hrobům plným kostí, červů a nečistoty. Měřítka ctnosti, která kázal – milovat svého nepřítele, opustit všechny světské statky –, byla tak náročná, že vyhovět jim se zdálo být nemožné. Vůči hříšníkům byl ale Ježíš velmi laskavý. Usedal k jídlu s Židy, kteří porušovali zákon, a rozmlouval u studny s cizoložnicí. Měl talent na podobenství. Království nebeské přirovnával k hořčičnému zrnku, ke světu viděnému očima dítěte, ke kvasu v těstě. Příběhy a podobenství, které Ježíš tak rád vyprávěl, stále znovu čerpaly spíše ze světa prostých lidí než ze světa bohatých či vzdělaných: ze světa pasáků vepřů, služebných, rozsévačů. I přesto na nich bylo něco zvláštně tajuplného. Věci známé se v jeho podání opakovaně stávaly neobvyklými. Zrna spadlá do trní, ztracené ovce, družičky čekající, kdy začne svatba – to vše v Ježíšově učení vrhalo pronikavé světlo na Boží záměry. Nic z toho však nebylo ani zdaleka tak záhadné jako sama postava Ježíše. Dosavadní literatura žádnou podobnou postavu neznala. Měřítkem této jedinečnosti se stala skutečnost, že když křesťané tato evangelia četli, byli schopni uvěřit, že muž, jehož život zpodobovala, muž, jehož líčila jako plačícího, potícího se a krvácejícího, *
Čtyři kanonická evangelia se přesnému určení svého vzniku nadále vzpírají. Odhady se pohybují od 50. do 90. let 1. století. Doklady jejich pozdějšího sepsání už nejsou tak přesvědčivé, za jaké se dříve měly.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS520760
PANSTVÍ KŘÍŽE
člověk, jehož smrt tak živě a přímočaře podávala, byl doopravdy tím, za koho jej prohlašoval Pavel – „Božím Synem“.64 Šest a půl století před smetením Jeruzaléma Římany, v době, kdy podobný osud město stihlo z rukou Babylóňanů, si Židé odvlečení do zajetí udržovali víru ve svého boha přesvědčením, že nakonec všechno dopadne tím nejlepším možným způsobem. Izrael bude obnoven a vladaři se před ním budou sklánět. Temnota pomine. Tak to prohlásil sám Hospodin. „Světlem národů proto činím tě, aby má spása obsáhla celý svět.“65 Nyní, po zkáze druhého Chrámu, však temnota spíše ještě zhoustla. Jak to je se světlem, o němž mluvil Hospodin? Pisatelé evangelií dali na tuto otázku překvapivou odpověď: světlo se už objevilo a je stále tady. „To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila.“66 Tak to stojí na počátku evangelia, jehož autorství křesťané připsali Janovi, nejmladšímu z dvanácti učedníků a Ježíšovu nejoblíbenějšímu. Tím světlem je Logos, Slovo, které bylo u Boha a jímž byl Bůh, skrze něž všechno povstalo, přicházelo do světa, ale svět ho nepoznal. Stejně jako v Pavlových listech se i v těchto větách – v jejich propojení židovského písma s řeckou filozofií – zřetelně zračila doba jejich vzniku. Jistě, představa, podle níž světlo a pravda jsou synonyma, nepocházela od Jana. Lze ji vysledovat nejméně k Dáreiovi. To, co následuje poté, však v prohlášeních perských králů, v řecké filozofii ani u židovských proroků nemá žádnou obdobu. Slovo se stalo tělem. Ježíšovi učedníci byli rybáři a výběrčí daní. Šlapali společně po prašných cestách a spali na tvrdých podlahách. Pak ale, když nadešla noc Ježíšova zatčení, ho opustili. Petr, který si sedl k ohni na nádvoří domu, kam byl Ježíš po svém zadržení odveden, ho dokonce zapřel třikrát, ještě než zakokrhal kohout. Zdálo by se, že taková zrada je něčím neodpustitelným. V závěru evangelia však přichází odpuštění. Jan popisuje, jak se zmrtvýchvstalý Kristus zjevil svým učedníkům, když lovili ryby v jezeře, rozdělal oheň a vybídl je, aby na něm připravili ryby, které nalovili. Když pak dojedli, obrátil se Ježíš k Petrovi a třikrát se ho zeptal: „Miluješ mne?“ Petr třikrát odpověděl, že ano. A Ježíš mu třikrát poručil: „Pas mé ovce!“67
100
Ukázka elektronické knihy