„Co jí mohl udělat, že ho otrávila?“ „Víš, co byl zač. Chvíli na tebe kouká jak mlsnej kocour, a za chvíli tě nezná. Některé z toho mohlo přeskočit.“ „Ale vždyť je to pitomost, přece nosila jídlo pro chasu. To by mu došlo, že něco nehraje.“ „Možná se převlíkla, aby ji nepoznal.“ „Ty placky byly ještě teplé,“ nadhodil Henslin. „Kde je mohla ohřát?“ „Tady určitě ne,“ dostalo se mu odpovědi, „jídlo se tu chystá od rána, ani bys nevěřil, co toho teď chlapi sežerou. Je tu spousta nových na stavbě, kdejakej cizák…“ „Tady nebyla, to bysme ji viděli.“ „Asi šla rovnou od brány a dělala, že ji někdo poslal s obědem.“ „Třeba vůbec nešla po Metzburgovi, mohla to nějak poplést, ne?“ „Člověk aby se teď bál…“ Henslin se vytratil a zamířil zas dál. Jířu Maškovou našel v sousední kovárně hned vedle Metzburgovy, odhadl ji na starou pannu se zálibou v klevetění a moc se nemýlil. Dala se s ním ochotně do řeči, probrala všechny Metzburgovy avantýry pět let zpátky, od smrti jeho ženy, ale ničím zajímavým z poslední doby posloužit nemohla. „Býval u něj takovej chlapík,“ řekla nakonec. „Myslela jsem nejdřív, že je to někdo z těch tesařů, co sem teď přitáhli, prohlížel si dláta a kladiva. Pak ale skončil u Metzburga, který tyhle věci vůbec nedělá. A něco spolu měli, býval tam každou chvíli.“ „Nesmrděl?“ zeptal se Henslin. Pokrčila rameny. „Tesaři pořád vaří smůlu nebo dehet a načichnou ledasčím. To si zvykneš.“ „A jak vypadal?“ „Takovej sušinka hubenej. Ale docela fešák. Kolem dvaceti. Vlasy jak spálený žíně. A měl tenký, ale silný prsty.“
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS520726