„Co jí mohl udělat, že ho otrávila?“ „Víš, co byl zač. Chvíli na tebe kouká jak mlsnej kocour, a za chvíli tě nezná. Některé z toho mohlo přeskočit.“ „Ale vždyť je to pitomost, přece nosila jídlo pro chasu. To by mu došlo, že něco nehraje.“ „Možná se převlíkla, aby ji nepoznal.“ „Ty placky byly ještě teplé,“ nadhodil Henslin. „Kde je mohla ohřát?“ „Tady určitě ne,“ dostalo se mu odpovědi, „jídlo se tu chystá od rána, ani bys nevěřil, co toho teď chlapi sežerou. Je tu spousta nových na stavbě, kdejakej cizák…“ „Tady nebyla, to bysme ji viděli.“ „Asi šla rovnou od brány a dělala, že ji někdo poslal s obědem.“ „Třeba vůbec nešla po Metzburgovi, mohla to nějak poplést, ne?“ „Člověk aby se teď bál…“ Henslin se vytratil a zamířil zas dál. Jířu Maškovou našel v sousední kovárně hned vedle Metzburgovy, odhadl ji na starou pannu se zálibou v klevetění a moc se nemýlil. Dala se s ním ochotně do řeči, probrala všechny Metzburgovy avantýry pět let zpátky, od smrti jeho ženy, ale ničím zajímavým z poslední doby posloužit nemohla. „Býval u něj takovej chlapík,“ řekla nakonec. „Myslela jsem nejdřív, že je to někdo z těch tesařů, co sem teď přitáhli, prohlížel si dláta a kladiva. Pak ale skončil u Metzburga, který tyhle věci vůbec nedělá. A něco spolu měli, býval tam každou chvíli.“ „Nesmrděl?“ zeptal se Henslin. Pokrčila rameny. „Tesaři pořád vaří smůlu nebo dehet a načichnou ledasčím. To si zvykneš.“ „A jak vypadal?“ „Takovej sušinka hubenej. Ale docela fešák. Kolem dvaceti. Vlasy jak spálený žíně. A měl tenký, ale silný prsty.“
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS520726
„Co uši?“ nadhodil Henslin. Nejdřív po něm blýskla očima v domnění, že si z ní utahuje, pak se upamatovala. „No jo, uši měl malý, takový jakoby ukousnutý. Ty ho znáš?“ „Ani ne. Slyšel jsem o něm.“ Nepochyboval, že to byl Martin Solin, předtím než mu pobyt v mučírně a katově kobce dodal oči démona. „Přinášel něco, nebo odnášel?“ „To bych neřekla. Přišel, odešel, někdy tam pobyl celej den. Myslela jsem si, že Metzburg pro něj něco dělá, ale neviděla jsem, že by si něco odnesl.“ Henslin to pak zkusil u brány, ale na Solina si nikdo nevzpomínal. Příliš mnoho různých řemeslníků teď procházelo sem a tam, takže cizí tvář nikoho nezaujala. Strážní si však pamatovali kotláře, který jezdil s téměř prázdným vozíkem, na němž bylo vždy jen několik měděných trubek. „Jel aspoň pětkrát nebo šestkrát, většinou ob den.“ „A samý trubky?“ ujišťoval se Henslin. „Jo. Rovný nebo zahnutý… Ptal jsem se, na co je má, a prý si jeden boháč nechává v domě postavit fontánu. To mají lidi nápady, co?“ „Kvůli fontáně ho asi nezamordovali,“ dumal Henslin. „Sotva,“ přitakal strážný. „Ještě jste tu ženskou nenašli?“ „Hledají ji. Vsadím se, že se někde schovává. Bránou určitě neprošla.“ „Jste tu jak ostříži, co,“ zachechtal se Henslin. „Jestli myslíš, že bych přehlídl holku utíkat…,“ utrhl se strážný. „Věřím ti. Co třeba tajná chodba, není tu?“ „Tenhle hrad je na skále. Tady žádný tajný chodby nejsou.“ „Jasně,“ přitakal Henslin. „A kdyby náhodou, byly by tajný, co?“ dodal s úšklebkem a vyrazil zas dál. Bylo načase podívat se, k čemu vlastně byly trubky, o kterých pořád všichni mluví.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS520726
Vydal se svižně z kopce dolů a cesta k Brněnské bráně mu vzala jen pár minut. Rád se pohyboval po městě rychle. Znal různé zkratky, úzké uličky, průchody mezi dvory, místa přívětivá i nebezpečná. Všechna je měl uložená v paměti a dokázal užívat jejich výhod, které byly před většinou lidí skryté. A co bylo hlavní, ta místa se pořád měnila. Kdo se chtěl chlubit tím, že je zná, musel se jimi pohybovat, stále s nimi být v kontaktu. Když někde přibyla závora a jinde se uvolnilo prkno, mnohé cesty se zcela proměnily. Mělo to svá pravidla, jež jste si mohli osvojit jen dlouhým soužitím s městem, poznáváním jeho rozmarů a zvyků, které z něj dělaly takřka živou a značně nevyzpytatelnou bytost. Než se Henslin stal soudním biřicem, přivydělával si různými pochůzkami, vyřizoval vzkazy, předával důvěrné zprávy a na jeho služby jste se mohli spolehnout. Byl známý, dokázal si udržet důvěryhodnost, snadno jste ho našli, když chtěl – a když nechtěl, mohli jste hledání vzdát rovnou. Měl přehled v hierarchii městského žebráctva a byl si dobře vědom, že právě žebráci jsou ideálním zdrojem vědění o tom, co se kde ve městě šustne – alespoň ti z nich, kteří nejsou úplně šílení. Když jste chtěli odpověď, stačilo jen vědět, kde položit otázku. Dům Mikuláše Früauffa se nacházel v západní části Měnínské čtvrti, v malé klidné uličce souběžné s hlavní cestou od Měnínské brány. Rostly tu mladé zelené duby, kolem nichž byla obehnána úpravná ohrada pro prasata, na druhé straně vedla řada zdobných průčelí domů, prostornějších, než bylo obvyklé v samém srdci města. To místo oplývalo důstojností a jistým odtažitým klidem, obyvatelé si potrpěli na soukromí. Žebráci tu mohli očekávat štědré milodary, ale jen za předpokladu, že byli takřka neviditelní. Ti, kterým se podařilo získat si místo ve zdejší ulici, dbali úzkostlivě na to, aby žádný vetřelec nenarušil tuto léta budovanou rovnováhu. Jejich předákem byl jednonohý chlapík zvaný
99 Ukázka elektronické knihy