a zvyknout si pobývat mezi novými lidmi. Po jemném, ale vytrvalém nátlaku jsem svolil, že s nimi tedy pojedu. Když jsme dorazili na místo, zdálo se, že všechno bude v pořádku. Bylo hezké, slunečné počasí a Eddieho rodina se ke mně chovala mile a citlivě. Po prvním dni stráveném mimo domov se mi však začalo hrozně stýskat a chtěl jsem mluvit s maminkou. Blízko místa, kde jsme byli ubytovaní, byla telefonní budka, a tak jsem vzal všechny mince, které jsem měl, a zavolal jsem domů. Vzala to maminka a uslyšela, jak brečím do sluchátka. Ptala se, co se stalo, ale já jsem nedokázal říct nic jiného, než že se necítím dobře a chci se vrátit domů. Po několika minutách mi začaly mince docházet, a tak jsem maminku požádal, ať mi zavolá zpátky, a zavěsil jsem. Čekal jsem a vůbec mě nenapadlo, že maminka nemůže znát zpáteční číslo, na které mi má zavolat. Stál jsem v budce přes hodinu a čekal a čekal. Celý zbytek dovolené jsem v podstatě proplakal. Eddieho maminka byla podrážděná, že s nimi nechci nic dělat. Většinu času jsem seděl na gauči v pokoji, kde jsme byli ubytovaní, a tiskl si ruce na uši. Byla to moje první a poslední dovolená s Eddieho rodiči. Většinu mého dětství byli mými kamarády moji sourozen ci. I když byli lepší v míčových hrách a uměli si najít kamarády mnohem dřív než já, měli mě rádi, protože jsem byl jejich starší brácha a četl jsem jim z knížek. Postupem času přišli na to, jak mě zapojit do svých her tak, abych si je užil i já a mohl se jich plně účastnit. Jednou jsem například pozoroval maminku při žehlení. Poté jsem šel do svého pokoje, vytahal ze skříní všechno svoje oblečení a odnesl ho dolů do obýváku. Maminka mi dovolila, že si můžu půjčit žehličku, až bude vypnutá a vychladlá. Bral jsem pak jeden kousek oblečení po druhém 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS520656
a každý žehličkou přejel. Moji sourozenci mě chvíli pozorovali a pak se zeptali, jestli si můžou hrát se mnou. Viděl jsem, jak maminka prádlo před žehlením kropí, a tak jsem řekl ses tře Claire, ať si přinese rozprašovač, každý kousek postříká a pak mi ho dá k „vyžehlení“. Můj bratr Lee si chtěl hrát s námi, tak jsem mu řekl, ať si stoupne vedle mě z druhé strany a kaž dý vyžehlený kousek složí. Bráškovi Stevenovi, kterému v té době byly čtyři roky, jsem dal za úkol, ať složené oblečení třídí na hromádky — na jednu ať dává trička, na druhou kalhoty, na další dětské dupačky a tak dále. Když nám došlo oblečení, vyzval jsem Stevena, ať všechny kousky zase rozloží a dá je Clai re, která je znovu nakropila, dala mně, já je vyžehlil a předal bratrům ke složení a roztřídění. Takhle jsme si dokázali hrát celé hodiny. Jiná hra, kterou jsme si se sourozenci vymysleli, spočívala v tom, že jsem posbíral všechny knihy, které jsem doma našel — byly jich stovky —, a nanosil je do pokoje mých sester, což byla největší místnost v domě. Tam jsem knihy roztřídil na hromádky podle toho, jestli šlo o beletrii, nebo naučnou literaturu. Ty jsem dál třídil podle tématu (historické, dobro družné, encyklopedie apod.) a v těchto podkategoriích jsem knihy seřadil abecedně. Nastříhal jsem z papíru malé lístečky a pro každou knihu ručně vypsal výpůjční lístek. Ten obsahoval název knihy, autora, rok vydání a kategorii (naučná literatura — historie — d). Knihy jsem ve správném pořadí naskládal do krabic a ty seřadil v pokoji, aby si v nich sourozenci mohli listovat a číst si je. Když si někdo chtěl odnést knížku z pokoje, vyndal jsem z ní výpůjční lístek, vhodil ho do sklenice a dal bratrovi nebo sestře jiný papírek, kde bylo napsáno, dokdy má knihu vrátit. Během letních prázdnin jsme si směli knihy 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS520656
nechat takhle roztříděné v krabicích i se založenými výpůjčními lístky, ale jindy nám rodiče na konci hry řekli, že máme knihy zase odnést do polic, kam patří. Když jsem si hrál se sourozenci, někdy se stalo, že jsem k některému z nich přišel a sáhl mu ukazováčkem na krk. Měl jsem ten vjem teplé kůže rád, uklidňovalo mě to. Vůbec mě nenapadlo, že jim to může vadit nebo že je to společensky nevhodné. Přestal jsem s tím, až když mi maminka výslovně řekla, že to nemám dělat. I potom se mi však tu a tam stalo, že jsem k někomu přišel a dotkl se jeho krku, protože to pro mě byl způsob, jak ostatním dát najevo radost nebo potěšení. Bylo pro mě těžké pochopit, že každý člověk má svůj osobní prostor, do kterého ostatní nesmějí zasahovat a který je potřeba za všech okolností respektovat. Netušil jsem, jak moc může moje chování ostatním vadit a obtěžovat je, takže jsem se často cítil ublíženě, když se na mě některý se sourozenců rozzlobil — z mého pohledu bezdůvodně. Potíže mi dělala spousta dalších věcí, například čištění zubů. Skřípavý zvuk kartáčku byl pro můj sluch fyzicky bolestivý, a když jsem procházel kolem koupelny, kde si někdo čistil zuby, musel jsem si zacpat uši a chvíli počkat, než jsem zase dokázal něco začít dělat. Kvůli téhle přecitlivělosti na zvuk kartáčku jsem si čistil zuby vždy jen krátce a po domlouvání rodičů. Měl jsem velké štěstí, že jsem příliš netrpěl na zubní kazy, možná i proto, že jsem pil hodně mléka a nejedl moc sladkostí. Problém s čištěním zubů trval řadu let a způsoboval ustavičné hádky s rodiči, kteří nedokázali pochopit, proč si nemůžu čistit zuby sám od sebe, a často mi nosili kartáček a pastu až nahoru do pokoje, kde se postavili a čekali tak dlouho, dokud jsem si zuby nevyčistil. Až na začátku puberty 100
Ukázka elektronické knihy