a zvyknout si pobývat mezi novými lidmi. Po jemném, ale vytrvalém nátlaku jsem svolil, že s nimi tedy pojedu. Když jsme dorazili na místo, zdálo se, že všechno bude v pořádku. Bylo hezké, slunečné počasí a Eddieho rodina se ke mně chovala mile a citlivě. Po prvním dni stráveném mimo domov se mi však začalo hrozně stýskat a chtěl jsem mluvit s maminkou. Blízko místa, kde jsme byli ubytovaní, byla telefonní budka, a tak jsem vzal všechny mince, které jsem měl, a zavolal jsem domů. Vzala to maminka a uslyšela, jak brečím do sluchátka. Ptala se, co se stalo, ale já jsem nedokázal říct nic jiného, než že se necítím dobře a chci se vrátit domů. Po několika minutách mi začaly mince docházet, a tak jsem maminku požádal, ať mi zavolá zpátky, a zavěsil jsem. Čekal jsem a vůbec mě nenapadlo, že maminka nemůže znát zpáteční číslo, na které mi má zavolat. Stál jsem v budce přes hodinu a čekal a čekal. Celý zbytek dovolené jsem v podstatě proplakal. Eddieho maminka byla podrážděná, že s nimi nechci nic dělat. Většinu času jsem seděl na gauči v pokoji, kde jsme byli ubytovaní, a tiskl si ruce na uši. Byla to moje první a poslední dovolená s Eddieho rodiči. Většinu mého dětství byli mými kamarády moji sourozen ci. I když byli lepší v míčových hrách a uměli si najít kamarády mnohem dřív než já, měli mě rádi, protože jsem byl jejich starší brácha a četl jsem jim z knížek. Postupem času přišli na to, jak mě zapojit do svých her tak, abych si je užil i já a mohl se jich plně účastnit. Jednou jsem například pozoroval maminku při žehlení. Poté jsem šel do svého pokoje, vytahal ze skříní všechno svoje oblečení a odnesl ho dolů do obýváku. Maminka mi dovolila, že si můžu půjčit žehličku, až bude vypnutá a vychladlá. Bral jsem pak jeden kousek oblečení po druhém 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS520656