zatímco císaři bylo upřeno dosavadní nominační právo, resp. nahrazeno „slabším“ oprávněním volbu stvrzovat. Volební dekret sice Jindřichovi přiznával i nadále povinnou úctu a čest (salvo debito honore et reverentia), ten však řada historiků vnímala spíše jako vynucený úkon bez většího účinku a obsahu,249 popř. jako výraz okolnostmi vyžadovaného a pouze Jindřichovi osobně propůjčeného privilegia.250 Pozvolné relativizování výchozí premisy o určující síle císařsko-papežského střetávání se od třicátých let 20. století a úvah Antona Michela promítlo do hledání vyrovnanějšího pohledu na motivace reformního papežství v přístupu k císařské straně. Volební dekret Mikuláše II. byl v jeho pojetí spíše výsledkem konsenzuálních vyjednávání mezi zástupci císařského dvora a kurie, a je ho tudíž třeba ocenit jako potvrzení dosavadních trendů. Michel sám neváhal hovořit o jakémsi „konkordátu“, jakkoliv se to dnes jeví na základě dalších výzkumů poněkud přehnaným tvrzením.251 Podstatu problému však autor zachytil; i setkání reformních předáků včetně elekta Gerarda z Florencie s italským kancléřem Wibertem na sněmu v Sutri, a to jen nedlouho před vydáním dekretu, nasvědčuje přinejmenším o korektních vztazích mezi hlavními aktéry událostí. Konečnou rehabilitaci přetrvávající spolupráce papežství a císařství ještě v době Mikulášova pontifikátu postuloval následně ve své práci Hans-Georg Krause, který své úvahy posunul na zcela nový stupeň. Jeho rozbor významu a platnosti císařských oprávnění u papežských voleb se stal dosud nejsofistikovanější obhajobou práv říšských vládců. Krok po kroku odmítl všechny námitky a pochybnosti svých kolegů a jednoznačně trval na tom, že nový volební dekret ani v nejmenším neoslabil práva císařského dvora; naopak, dominantní pozice krále byla stále respektována.252
249 Za „velmi vágní“, až nevýznamnou považoval větu i Augustin Fliche, po dlouho dobu největší autorita v oblasti výzkumu gregoriánské reformy, srov. La réforme grégorienne. 1. díl, s. 314. Obdobně pohlíželi na zmínku o nutné úctě k císařské autoritě i Scheffer-Boichorst, P. Die Neuordnung der Papstwahl, s. 106; Martens, Wilhelm. Die Besetzung des päpstlichen Stuhls unter den Kaisern Heinrich III. und Heinrich IV. Freiburg im Breisgau: Mohr, 1887, s. 80 a 99; Schmeidler, B. Zum Wahldekret Papst Nikolaus II., s. 559–559 a další. 250 Tak např. jedna z hlavních autorit německé historické vědy Wilhelm von Giesebrecht ve svých Německých císařských dějinách (Geschichte der deutschen Kaiserzeit. 3. díl, sv. 1, s. 44–45), kde ještě doplňuje další dva momenty, které měly poukázat na papežskou snahu o umenšení císařského vlivu – Synodální list Mikuláše II., v němž se ohled na císařská práva vůbec nezmiňuje, a příběh uváděný Bonizonem ze Sutri, podle něhož měl Hildebrand na římské synodě vložit Mikulášovi na hlavu císařský diadém (a který považoval Giesebrecht za pravdivý). 251 Srov. Michel, A. Papstwahl und Königsrecht, zejm. s. 136–139. 252 Srov. Krause, H.-G. Das Papstwahldekret von 1059, s. 85–116.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS520622
Důkladný Krauseho rozbor může být i pro nás základním východiskem pro prezentaci jednotlivých aspektů problematiky. Nenápadná věta, zdánlivě dodatečně zařazená v dekretu až po ustanoveních ohledně průběhu volby, vyvolává několik otázek už jen tím, že její autoři neměli potřebu cokoliv blíže vysvětlovat a konkretizovat. Není proto zřejmé, jaký význam dekret císařskému vlivu chtěl přiznat, není konkretizováno, co autor či autoři zahrnovali pod zmiňovanou „ctí a úctou“, a zda lze z ustanovení vyvodit oprávnění výše popisovaný průběh volby potvrdit, anebo se jedná spíše o prvotní designaci (nominaci), z níž posléze volitelé vycházejí.253 Samostatným problémem je odůvodnění takového respektu k císaři (privilegium, koncese, zvykové právo atd.) či spojitost s úřadem římského patricia, který tradičně císaři přináležel. Krause, vyrovnávaje se se závěry dosavadního výzkumu a obecně přijímanými premisami, musel tyto aspekty včlenit do dobového kontextu a obhájit za pomoci komparace s obdobně koncipovanými texty. Závěry, k nimž dospěl, však přinášely i poněkud zjednodušené či černobílé interpretace, což navzdory respektovaným výsledkům Krauseho bádání ponechalo mnoho přístupů otevřených další precizaci, popř. reinterpretaci. První věcí, která nás v souvislosti s tzv. královským paragrafem254 musí zajímat, je vztah přiznávaných oprávnění k volebnímu aktu. Dekret dosti podrobně řeší jednání jednotlivých volitelů (kardinálů, kléru, lidu) a postuluje jejich vzájemnou interakci, přičemž i následným odkazem na výrok papeže Lva I. zdůrazňuje, že pouze oni jsou skutečnými voliteli. Ve stejném smyslu hovoří i další prameny, o nichž byla výše řeč (dopisy Petra Damianiho, spis Humberta ze Silvy Candidy). Nemůže být proto pochybností o tom, že společným motivem těchto reformních textů je snaha omezit zasahování držitelů světské moci do církevních záležitostí, a volebního procesu obzvláště. Dosavadní praxe, kdy na počátku obsazení uvolněného církevního postu stála šlechtická či královská nominace, je považována za zavrženíhodný nešvar doby,255 a právě tento moment lze označit za jeden z pilířů boje o investituru. Logicky by se proto i dikce 253 Pregnantně to vyjádřil ve své základní příručce k tématu boje o investituru její autor Wilfried Hartmann: „Zda je touto formulací vyjádřeno spolupůsobení krále u voleb, není zřejmé; každopádně zde ale není zmíněno nominační právo na papežského kandidáta, jak tomu bylo dříve ze Jindřicha III.“ Tedy jinými slovy autora, nelze vyloučit, že role římského krále u voleb je v Mikulášově dekretu „popsána zřejmě vědomě nejasným způsobem“. Viz Hartmann, W. Der Investiturstreit, s. 17–18. 254 Označení zavedl do odborného diskurzu Wilhelm Martens ve svém díle Die Besetzung des päpstlichen Stuhls unter den Kaisern Heinrich III. und Heinrich IV., např. na s. 102, 107 atd. 255 Výstižně to vyjádřil Humbert ze Silvy Candidy, když označil za hlavní překážku církevní reformy rozhodování laiků o církevních úřadech („Est enim prima in eligendo et confirmando
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS520622
volebního dekretu měla interpretovat tak, že po svobodné kanonické volbě nového papeže, vykonané klérem a lidem, přísluší římským vládcům „pouze“ formální stvrzení celého aktu, a to s ohledem na úctu, kterou římská církev ke svým ochráncům tradičně chovala. Hans-Georg Krause svým rozborem dospěl ke zcela opačným závěrům. V několika krocích chtěl naopak prokázat, že dekret sice nastavuje vnitřní volební procesy (např. přiznáním rozhodující role kardinálních biskupů), základní premisa císařské nominace tím ale narušena není. Na základě rozboru a srovnání obdobných pramenů církevní i světské provenience předně nalezl oporu pro chápání dekretem zmiňované „cti a úcty“ jakožto právního nároku, který císaři náleží z titulu jeho úřadu. Dále se snažil podpořit obsahové naplnění tohoto oprávnění jakožto zvykového práva designovat kandidáta papežského stolce, které není v principiálním rozporu s institutem a ideálem kanonické volby. Zařazení královského paragrafu až po volebních procedurách nevnímal jako problém – všichni zúčastnění znali a respektovali rozsah císařských práv, nebylo proto nutné je podrobně vyjmenovávat či rozvádět. Dekret pouze deklaroval jejich existenci a v důsledku předchozích jednání mezi Mikulášovou stranou a italským kancléřem Wibertem došlo k přiznání tohoto úředního nároku konkrétnímu držiteli moci, tedy budoucímu císaři Jindřichovi IV. Krause jasně odmítl, že by se jednalo o nějaké dočasné a pouze čestné privilegium, a dokonce ho nespojoval ani s právy římského patricia. Základem je trvalý respekt k císařskému úřadu, což měl ostatně dokazovat i průběh volby Mikuláše II.256 Celá výše naznačená obhajoba císařských oprávnění je komplexní a logicky propojená, současně vychází z rozsáhlé pramenné základny, která dostatečně plasticky prokazuje respekt k císařským právům jak po celé období čtyřicátých a padesátých let 11. století, tak i v dalších desetiletích. Přesto je třeba se u jednotlivých záležitostí blíže pozastavit a poukázat na dílčí nedostatky Krauseho argumentace i problematičnost celého paradigmatu papežsko-císařského vymezování. Přes veškerou fundovanost a profesní poctivost Krauseho výzkumu totiž není možné přehlédnout někdy až úpornou snahu prokázat pravdivost předkládaných interpretací. Jeho přínos bezpochyby spočívá v tom, že na základě pramenných rozborů i vykreslení dobového kontextu prokázal možnost, či dokonce pravděpodobnost vzájemného respektu reformních saecularis potestas, quam velit nolit subsequitur ordinis, plebis clerique consensus, tandemque metropolitani iudicium.“ Humbert. Adversus symoniacos. 3. kniha, kap. 6, s. 205). 256 Jednotlivé kroky rozboru viz Krause, H.-G. Das Papstwahldekret von 1059, s. 85–116.
100 Ukázka elektronické knihy