zatímco císaři bylo upřeno dosavadní nominační právo, resp. nahrazeno „slabším“ oprávněním volbu stvrzovat. Volební dekret sice Jindřichovi přiznával i nadále povinnou úctu a čest (salvo debito honore et reverentia), ten však řada historiků vnímala spíše jako vynucený úkon bez většího účinku a obsahu,249 popř. jako výraz okolnostmi vyžadovaného a pouze Jindřichovi osobně propůjčeného privilegia.250 Pozvolné relativizování výchozí premisy o určující síle císařsko-papežského střetávání se od třicátých let 20. století a úvah Antona Michela promítlo do hledání vyrovnanějšího pohledu na motivace reformního papežství v přístupu k císařské straně. Volební dekret Mikuláše II. byl v jeho pojetí spíše výsledkem konsenzuálních vyjednávání mezi zástupci císařského dvora a kurie, a je ho tudíž třeba ocenit jako potvrzení dosavadních trendů. Michel sám neváhal hovořit o jakémsi „konkordátu“, jakkoliv se to dnes jeví na základě dalších výzkumů poněkud přehnaným tvrzením.251 Podstatu problému však autor zachytil; i setkání reformních předáků včetně elekta Gerarda z Florencie s italským kancléřem Wibertem na sněmu v Sutri, a to jen nedlouho před vydáním dekretu, nasvědčuje přinejmenším o korektních vztazích mezi hlavními aktéry událostí. Konečnou rehabilitaci přetrvávající spolupráce papežství a císařství ještě v době Mikulášova pontifikátu postuloval následně ve své práci Hans-Georg Krause, který své úvahy posunul na zcela nový stupeň. Jeho rozbor významu a platnosti císařských oprávnění u papežských voleb se stal dosud nejsofistikovanější obhajobou práv říšských vládců. Krok po kroku odmítl všechny námitky a pochybnosti svých kolegů a jednoznačně trval na tom, že nový volební dekret ani v nejmenším neoslabil práva císařského dvora; naopak, dominantní pozice krále byla stále respektována.252
249 Za „velmi vágní“, až nevýznamnou považoval větu i Augustin Fliche, po dlouho dobu největší autorita v oblasti výzkumu gregoriánské reformy, srov. La réforme grégorienne. 1. díl, s. 314. Obdobně pohlíželi na zmínku o nutné úctě k císařské autoritě i Scheffer-Boichorst, P. Die Neuordnung der Papstwahl, s. 106; Martens, Wilhelm. Die Besetzung des päpstlichen Stuhls unter den Kaisern Heinrich III. und Heinrich IV. Freiburg im Breisgau: Mohr, 1887, s. 80 a 99; Schmeidler, B. Zum Wahldekret Papst Nikolaus II., s. 559–559 a další. 250 Tak např. jedna z hlavních autorit německé historické vědy Wilhelm von Giesebrecht ve svých Německých císařských dějinách (Geschichte der deutschen Kaiserzeit. 3. díl, sv. 1, s. 44–45), kde ještě doplňuje další dva momenty, které měly poukázat na papežskou snahu o umenšení císařského vlivu – Synodální list Mikuláše II., v němž se ohled na císařská práva vůbec nezmiňuje, a příběh uváděný Bonizonem ze Sutri, podle něhož měl Hildebrand na římské synodě vložit Mikulášovi na hlavu císařský diadém (a který považoval Giesebrecht za pravdivý). 251 Srov. Michel, A. Papstwahl und Königsrecht, zejm. s. 136–139. 252 Srov. Krause, H.-G. Das Papstwahldekret von 1059, s. 85–116.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS520622