Potom láhev oddálila a pronesla: „Hodná,“ jako když její dcera byla ještě maličká. Už nebyla malá, dospívala, proměňovala se, ztrácela postupně dětské rysy, v jejím profilu se začínaly objevovat rysy, které zdědila po otci, pevná brada, ostrý nos, zřetelné lícní kosti. Jako by se před očima protahovala, její ruce a nohy se prodlužovaly, byla samá kolena a lokty, jak by řekla babička… ne, na tu si matka vzpomenout nechtěla, protože by si musela znovu vybavit, jak ji našla na ulici vedle lékárny, schoulenou a zchvácenou, s tváří obklopenou škraloupem zasychající krve. Posadila se vedle dcery a nechala ji, aby se k ní přivinula. Byla těžká, trochu ji dusila a tlačila, ale to matka neřešila. Vnímala její potřebu bezpečí, ujišťování se o tom, že není sama, dospívající samotu adorují, a přitom se jí tak děsí. Už to dvakrát zažila, když dospívala starší dcera, a ještě předtím, když dospíval syn… na toho si taky vzpomenout nechtěla. Cítila se hrozně, neměla víru, se kterou by se upínala k nějakému zázraku, k bohu, ke kýčovitým, barvotiskovým panenkám z Lurd a Medžugorje. Nemodlila se za něj, protože slova byla k ničemu, slova došla, devalvovala se, vybledla. Neexistovala slova, která by obsáhla její pocity, všechno, co by mohla říct, znělo předem jako klišé. Nechtěla ani předvádět sama sobě nebo ostatním, že trpí, protože je matka, protože mu přece dala život. Podobné výlevy jí připadaly nekonečně trapné, ano, porodila ho, milovala, pečovala o něj, chovala ho a líbala do světlých vlasů, když byl malý. Ale už není malý, není to tentýž člověk jako kdysi, vyrostl, dospěl, stal se osobností, kterou musela respektovat. Už ho neměla právo chránit a zveličovat svou úlohu. Než odešel, udělal to, co udělat potřeboval, objal ji a zašeptal: „Díky za všechno, mami. Vrátím se.“ Pak sáhl po zbrani. Po tom děsivém kusu kovu sahala ta samá ruka, kterou držela, když nemohl usnout, když se bál tmy. Už to nebyla jeho ruka. Nesměla na něj myslet jako na své dítě, protože dítětem nebyl. Neměla na něj právo, neměla větší práva než jeho přítelkyně. Kde je asi ona? Protřela si čelo a na okamžik zavřela oči. Uvědomila si, že dcera doslova hoří, třásla se zimou. Objala ji a přitiskla víc k sobě, 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS520586
zabalila ji těsněji do přikrývky a řekla pár konejšivých slov. Tady mohla být stále co platná, nejmladší dítě ještě nedospělo, ještě se neoddělilo, bylo tak trochu její, už jen trošku. Mohla si užít té příchylnosti, závislosti, něhy. Ale taky strachu. Nechtěla se o ni bát, zoufale potřebovala ten strach vypreparovat z hlavy, odložit ho, aby ji tolik nesvazoval. Slyšela, že tam nahoře se dějí strašné věci, slyšela o znásilňování a mučení. Znásilnění… otřásla se. Ona by se asi zvládla poddat, nevnímat na chvíli svoje vlastní tělo, zapomenout na to, co se jí děje, ale malá? Byla malá, ano, pro ni ještě pořád byla. Starší dceři by dokázala říct: „Nebraň se, vydrž,“ ale té mladší? Ne, věděla, že by nezvládla pohled na to, jak jí někdo ubližuje. Zešílela by bolestí, nebo hůř, nezešílela, udržela by si rozum a vědomí jako vždycky a pak by se snažila dát dohromady to, co by zbylo z její malé holčičky. Proč na to vlastně myslí? Otřásla se, pohladila dívku a na krátkou dobu usnula. Probudila ji bolest ramene a pocit, že se dusí, spojený s žízní. Uvnitř úst měla nepříjemný, lepivý povlak, kterého se nemohla zbavit, ale horší byl pocit tlaku na prsou. Vzduch v zavlhlém sklepě byl k nedýchání, prosycený pachy a nepříjemně vlažný. Zkontrolovala dceru, která spala natolik tvrdě, že se neprobrala, když ji opatrně odsunula na stranu. Zvedla láhev a zkontrolovala poslední zbytek vody, po kterém zoufale toužila, ale odolala a ruka s láhví jí klesla na kolena. „Kdybyste potřebovala vodu, u vchodu nějakou rozdávají, mají i kávu a nějakou polévku. Koukám, že jste si toho moc nevzala,“ oslovila ji tiše žena, která se stejnou péčí jako ona přikrývala starého muže. „Nestačila jsem nic vzít. Ani peníze,“ přiznala. „Bylo to všechno tak nahonem…“ „Nikdo po vás nic nebude chtít, všechno vám dají zadarmo, běžte je poprosit. Já dohlédnu na tu vaši… dcera?“ Přitakala: „Ano, dcera. Není jí dobře.“ „Chápu. Je v tom věku, kdy člověk moc neunese, má co dělat sám se sebou, co?“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS520586
„Jo, je to tak. Přišla najednou o všechno, čemu věřila, je to pro ni… no, škoda mluvit. Mrknete mi na ni?“ „Samozřejmě. Protáhněte se,“ přikývla žena. Unavená, smířená, klidná. Další pečující, který si nemůže dovolit paniku, strach ani sebelítost. Jejich pohledy se střetly. Bylo v nich oboustranné pochopení lidí, kteří si nemusí moc věcí vysvětlovat, protože vědí, protože se rozhodli žít z minuty na minutu, jen přítomností, potlačit všechno ostatní. Vzpomínky i strach z budoucnosti. Matka se zvedla a ještě jednou pohledem zkontrolovala spící dceru. Protáhla si záda, napjatá k prasknutí, a zhodnotila svůj neuspokojivý spánek – nestál za nic. Kdy vlastně naposledy pořádně spala? Na tu otázku neznala odpověď, stejně jako kdy se naposledy naložila do horké vody nebo si barvila vlasy. Všechny ty drobné, příjemné úkony, které ještě před nedávnem považovala za nezbytné, najednou přestaly existovat, staly se vzdáleným snem o luxusu. S myšlenkou na slovo káva došla k východu ze sklepa. U stěny, poseté leproidními skvrnami plísně, stál nízký stolek s várnicí a vedle několik velkých barelů s vodou. Mohla si doplnit láhev a napít se, byla to nejlepší věc, kterou za poslední dny zažila. Pořád ještě instinktivně šetřila, aby zbylo i na ostatní, nedokázala hltavě pít a pořádně uhasit žízeň. Za kelímek tmavé, instantní břečky tiše poděkovala něčí ruce, většinou se nedívala lidem do tváří, pokud na ni nemluvili. Bála se, že oční kontakt vyvolá agresi. Dostala misku polévky a chvíli řešila, jak všechno pobrat a dopravit zpátky do hloubi sklepa. Zatím si užívala větší množství chladného, dýchatelného vzduchu a vůni něčeho, co mohlo alespoň vzdáleně připomínat kávu. „Břečka, co? Předtím jsme si mohli vybírat stupeň pražení a teď vděčně upíjíme břečku,“ ozvalo se vedle ní. Trhla sebou. Bylo to podruhé za den, kdy ji někdo oslovil, navíc muž, vlastně už si odvykla na přítomnost mužských hlasů. Opatrně zvedla oči a nejistě zaostřila na člověka, který k ní stál zpola otočený tak, že mu do tváře dopadalo rozptýlené světlo 99
Ukázka elektronické knihy