Potom láhev oddálila a pronesla: „Hodná,“ jako když její dcera byla ještě maličká. Už nebyla malá, dospívala, proměňovala se, ztrácela postupně dětské rysy, v jejím profilu se začínaly objevovat rysy, které zdědila po otci, pevná brada, ostrý nos, zřetelné lícní kosti. Jako by se před očima protahovala, její ruce a nohy se prodlužovaly, byla samá kolena a lokty, jak by řekla babička… ne, na tu si matka vzpomenout nechtěla, protože by si musela znovu vybavit, jak ji našla na ulici vedle lékárny, schoulenou a zchvácenou, s tváří obklopenou škraloupem zasychající krve. Posadila se vedle dcery a nechala ji, aby se k ní přivinula. Byla těžká, trochu ji dusila a tlačila, ale to matka neřešila. Vnímala její potřebu bezpečí, ujišťování se o tom, že není sama, dospívající samotu adorují, a přitom se jí tak děsí. Už to dvakrát zažila, když dospívala starší dcera, a ještě předtím, když dospíval syn… na toho si taky vzpomenout nechtěla. Cítila se hrozně, neměla víru, se kterou by se upínala k nějakému zázraku, k bohu, ke kýčovitým, barvotiskovým panenkám z Lurd a Medžugorje. Nemodlila se za něj, protože slova byla k ničemu, slova došla, devalvovala se, vybledla. Neexistovala slova, která by obsáhla její pocity, všechno, co by mohla říct, znělo předem jako klišé. Nechtěla ani předvádět sama sobě nebo ostatním, že trpí, protože je matka, protože mu přece dala život. Podobné výlevy jí připadaly nekonečně trapné, ano, porodila ho, milovala, pečovala o něj, chovala ho a líbala do světlých vlasů, když byl malý. Ale už není malý, není to tentýž člověk jako kdysi, vyrostl, dospěl, stal se osobností, kterou musela respektovat. Už ho neměla právo chránit a zveličovat svou úlohu. Než odešel, udělal to, co udělat potřeboval, objal ji a zašeptal: „Díky za všechno, mami. Vrátím se.“ Pak sáhl po zbrani. Po tom děsivém kusu kovu sahala ta samá ruka, kterou držela, když nemohl usnout, když se bál tmy. Už to nebyla jeho ruka. Nesměla na něj myslet jako na své dítě, protože dítětem nebyl. Neměla na něj právo, neměla větší práva než jeho přítelkyně. Kde je asi ona? Protřela si čelo a na okamžik zavřela oči. Uvědomila si, že dcera doslova hoří, třásla se zimou. Objala ji a přitiskla víc k sobě, 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS520586