Emmy Graysonová
Pak se k ní obrátil zpátky a v očích měl chladný pohled. „Bude nejlepší, když ten vztah, který jsme spolu měli, ať byl jakýkoli, teď hned ukončíme.“ Ne! Co to provedla? Kdyby mlčela, kdyby mu neřekla, co k němu cítí, mohla by dál mít kamaráda. „Budeme předstírat, že se tohle nikdy nestalo, souhlasíš? Už o tom nikdy neřeknu ani slovo, slibuju.“ Zavrtěl hlavou. „Na to je už příliš pozdě. Sbohem, Anno.“ Antonio se zhluboka nadechl. „Řekl jsem to, co jsem říct musel. Abych tě přiměl odejít.“ „Takže jsi rozhodl za mě?“ Zadíval se na ni, pohledem plným lítosti. Proč se tenkrát se vším smířila? Tušila, že něco není v pořádku. Antonio s ní nikdy předtím tak nemluvil, nikdy se k ní nechoval tak krutě. Přesto byla tak soustředěná sama na sebe a vlastní bolest a ponížení, že ho nechala odejít. Kdyby byla tenkrát silnější a víc si věřila, běžela by za ním a domáhala se odpovědí. Ale když se na něj teď dívala, najednou si uvědomila něco jiného. Hleděl jí přímo do očí. Ale z toho, jak nervózně hýbal jednou nohou, jak mu cukalo levé oko a prsty měl sevřené v pěst, poznala, že jí neříká úplnou pravdu. Její pozornost upoutala drobná bílá jizva nad jeho levým obočím. Když ji tenkrát od sebe tak chladně odehnal, místo té jizvy tam měl čerstvou ránu, ošklivou a krvavou, ale byla sotva viditelná pod tmavými vlasy, které měl spadlé do čela. Zvedla ruku, aby se jí teď dotkla, ale Antonio ucukl stranou. „Ne,“ řekl stejně drsně jako tenkrát před lety. A otočil se k odchodu. „Odcházet ode mě umíš dobře, Cabrero.“ Otočil se. Černé tričko měl přilepené k tělu a pod 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS520470