Melanie Milburneová
Potom si vybavila, jak říkal, že s nikým nebyl celé měsíce po tom, co se rozešli, bez ohledu na tu fotografii v bulváru, pořízenou jen necelý týden po jejich nepovedené svatbě. Přesně tu fotografii, ze které se jí tehdy udělalo tak zle, když ji viděla. Jako by jí do břicha zabodl nůž. Proto ho začala tak nenávidět, že se tak snadno vzpamatoval. Dokud tu fotku nespatřila, neuvědomila si, jak moc chce, aby ji vyhledal, bojoval o ni, prosil ji, aby se k němu vrátila. Aby ji ujistil, že mu na ní záleží, že chce být s ní, že ji dokonce, nějakým zázrakem, miluje. Jenže on nic takového neudělal. A kvůli té zatracené fotce ho ani ona už pak nekontaktovala – tedy kromě toho omluvného vzkazu, který tenkrát nechala ležet na stolu v hale spolu se zásnubním prstenem, který ovšem říká, že nemá. „Lincolne… říkal jsi, že jsi s nikým nespal ještě měsíce potom, co jsme se rozešli. Proč ne?“ Přes jeho měsícem osvětlenou tvář jako by přešel mrak. „Moc v tom nehledej.“ „Ale proč jsi mě úmyslně nechal – a se mnou i zbytek světa – si myslet, že sis hned další týden našel někoho jiného?“ „Proč by se tě to mělo nějak dotknout? To tys to skončila. Jasně jsi mi dala najevo, že je konec. Víc než jasně.“ Elodie odvrátila pohled a stiskla rty. Z čela jí stále ještě nezmizela zamyšlená vráska. „Já vím, že jsem neměla právo cítit se dotčená. Počítám, že jsem si tehdy myslela, že bys mohl… za mnou přijít a pokusit se mě přesvědčit.“ Lincoln se krátce, nevěřícně zasmál. „Vážně? Myslela sis, že přilezu po kolenou a budu žebrat, aby ses ke mně vrátila? To jen ukazuje, jak málo jsi mě tenkrát znala.“ Elodie si zhluboka povzdechla. „No, to ano… a platilo to pro oba, že ano?“ 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS520468