DEVÁTÁ KAPITOLA „Jak dlouho že už je ten dědek mrtvej?“ ušklíbl se Arn. Stál před velikým domem, který se do ulice obracel vysokými, holými zdmi bez oken. Ve střeše chybělo víc tašek, než kolik jich tam zůstalo a omítka už dávno oprýskala na holé cihly. Velké vstupní dveře pokrýval huňatý kožíšek plísně. Ozdobné kování na nich zrezivělo stejně jako klepadlo ve tvaru lví hlavy, se kterým se nedalo hnout. Arn zabušil na dveře pěstí. Nijak se přitom nesnažil krotit svůj temperament. Ubohá brána se pod náporem jeho netrpělivé zlosti povážlivě zatřásla. Celou věčnost bylo ticho. Alespoň Arnovi to tak připadalo. Znovu zabouchal. Konečně se plísní zduřelé dveře za strašlivého skřípotu nepatrně otevřely. Ze tmy panující uvnitř zavanul ven chlad se zatuchlinou. „Co chceš?“ ozvalo se nepřátelské zavrčení. Osoba, které krákoravý hlas patřil, tonula v šeru. „Musím mluvit s Juniem Brutem!“ Nepřirozeně dlouho bylo ticho. Už to vypadalo, že člověk uvnitř odešel, nebo zemřel. Konečně se ozvala úsečná odpověď: „Pán návštěvy nepřijímá!“ „Mě přijme! Pusť mě dovnitř!“ „Sem už celé roky nikdo cizí nevstoupil,“ zakňoural sluha zoufale. Světlo zvenčí odhalilo jeho protáhlý, koňský obličej a mastné šedé vlasy.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS520438