slávka
poberová
•
osudy
českých
šlechtičen
„Já nemám nic, kromě věcí, které jsem získala ze závěti.“ „A co ty perly a ještě ta truhlička, kterou jsi převzala po smrti Jeho Milosti pana Petra Voka?“ „O žádné truhličce nic nevím. A perly měla paní Kateřina a ještě si vzpomínám na to, že je hodila po panu Petrovi.“ Já se potom provdala, bylo mi bezmála čtyřicet let. Vzala jsem si Jindřicha Ovčičku, byl původně švamberský štolba, tomu bylo osmadvacet, ale teď si v Soběslavi pořídil řeznickou živnost. Co vám mám o tom povídat víc? Všechno, co jsem měla, prohnal hrdlem. Pil, až se upil. Taková byla odměna za moji věrnou službu. To jsem vám tedy vyprávěla já, Zuzana Vojířová, provdaná Ovčičková, z rytířského rodu Vojířů Sasků z Vacovic. Ano, sloužila jsem Jeho Milosti Petru Vokovi téměř celých třicet let. Proto ke mně byl tak hodný. Zemřela jsem léta Páně 1616 a do poslední chvíle jsem na něj myslela.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS520335
ALŽBĚTA Alžběta z Valdštejna, provdaná z Valdštejna, asi 1563–1614
V
aldštejnů bylo moc, věřte mi. Jako much. Já byla dcerou Jana z Valdštejna usedlého na Sedčicích a vzala jsem si léta Páně 1591 také Valdštejna, ale Adama mladšího zvaného Dlouhý, pána na Hrádku nad Sázavou a na Lovosicích, svého vzdáleného příbuzného. Ten se už v devadesátých letech uchytil u císařského dvora v Praze. Začal jako císařský komorník, pak byl nejvyšším štolmistrem, to znamená, že měl na povel císařské stáje, což byla asi čtvrtá nejvyšší funkce ve státě. Potom byl nejvyšším purkrabím. V mládí se mu ovšem nedostalo rozsáhlejšího vzdělání, neuměl jednoduchou latinskou větu ani nejel na kavalírskou cestu po západních zemích, nebyl ani zapsaný na některé univerzitě. Přesto měl docela ucházející kariéru, takový on byl, říkalo se o něm, že to byl muž kompromisu. Zajímavé z té doby jsou jeho deníky, to byla veliká móda, prostě kdo si nepsal deník, tak se do naší doby nehodil. Což se pochopitelně týkalo jenom mužů, žen ne; pro 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS520335
slávka
poberová
•
osudy
českých
šlechtičen
ty se nehodilo, aby se něčím takovým zabývaly. Ty se musely starat o domácnost, pečovat o děti, dohlížet na správu statků… Ne psát něco jako deník. Taková nehospodárnost. I když on to ani žádný deník nebyl, spíš jenom poznámky o tom, s kým se potkal. A kdo by se mu mohl hodit. „Včera jsem byl na večeři u španělského vyslance Guilléna de San Clemente, zahráli jsme si o peníze, tedy spíš malé, on má dost hluboko do kapsy.“ „To já si myslím, že chodíte mnohem radši hrát k pražskému arcibiskupovi Zbyňku Berkovi.“ „To bych prosil, s tím se dají vyhrát opravdu veliké peníze. Doufám jenom, že je zaplatí.“ Bylo mu sedmatřicet let, když se uvolnilo místo prezidenta české komory. Valdštejn o to místo velice stál. Ale zájemců bylo víc a papežský nuncius Ferrari ve stručnosti shrnul, proč Adam to místo nedostal: „Adam z Valdštejna je sice konvertovaný katolík, ale jeho manželka“ (to jako já) „je kacířka, dokonce veliká kacířka, Valdštejn je na ní závislý. Kdyby místo dostal, vládla by komorou jeho paní. Takže pozor na něj!“ To jsem si dala, já prý ovládám Adama! Jo, takovou si mě vzal. Ale je docela pravda, že se na mě mohl ve všem spolehnout, zvlášť v tom, co se týkalo domácnosti a hospodářství. On se zabýval věcmi nad jiné důležitými. Adamův otec patřil k významným obhájcům tradičního staroutrakvismu, od toho je jenom krůček ke katolictví, takže Adamův přestup nevzbudil ani mnoho rozruchu. O tom si můžete také přečíst v jeho denících, do kostela chodil ke zpovědi nejvýš jednou za rok, katolické ústavy vůbec nenavštěvoval. Všichni to přisuzovali mně, ale 100
Ukázka elektronické knihy