„Co prosím?“ uniklo mi polekaně. „Ano, i tam vlastníme hospodu. Většinu času ji vede můj otec, zatímco já se starám o tuhle. Je mi líto, že jste ho poznala, když neměl zrovna dobrou náladu. Je to vlastně milý chlap, jen někdy trochu drsný.“ „Bože, to je trapné,“ omluvila jsem se rychle. „Netušila jsem… Vy jste totiž úplně jiný.“ Nenápadně se zachichotal. „Nic si z toho nedělejte. Několik lidí se s mým otcem dostalo do konfliktu. Není to zrovna nejpřátelštější chlap, ale vaří zatraceně dobře. A čepování piva mu jde líp než mně. No, asi je to normální, když tu práci dělá přes čtyřicet let.“ Stále jsem se za ten úlet styděla a nejraději bych se na místě hanbou propadla, i když číšníkovo vlídné chování mě přece jen trochu utěšilo. „Odkud vlastně jste?“ zeptal se. „Z Německa. Jsem tu jen na dva měsíce, abych se starala o dům, zatímco jeho obyvatelé jsou na cestách.“ „A ze všech míst jste padla na tu nejotevřenější vesnici v celé zemi,“ komentoval sarkastickým hlasem. „Welcome to Scotland, the land of the brave! Vlastně jsme docela fajn, ale v Applemoru už nejsou skoro žádní mladí lidé. Všichni odešli kvůli práci nebo proto, že nesnesli tamní stísněnost. A ti, kteří tam zůstali, jsou prostě trochu… tvrdé palice. Jsem tam rád, ale jen proto, že je znám celý život a vím, jak s kým jednat.“ „To znamená, že pořád ještě žijete ve vesnici? Myslela jsem si, že jsem tam snad jediný člověk pod padesát let.“ „Jo, i když přes den jsem doma jen zřídka. Bydlím se svou přítelkyní Ellie. Pracuje tam v kadeřnictví. A každý pátek večer přebírám hospodu. To je totiž hudební večer, určitě musíte někdy zajít. Kapely tu hrají naživo. Je plno a všichni společně zpívají. Je to fakt zábava!“ 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS520297
„To zní skvěle, určitě přijdu.“ I když jsem si nedokázala představit, že by nevrlí vesničané vytvořili dobrou atmosféru, a dokonce si zazpívali. „Ale teď vám nejdřív přinesu jídlo,“ připomněl číšník. Usmál se a otočil se, ale pak se zarazil a znovu přistoupil k mému stolu. „Jak se vlastně jmenujete?“ „Mila,“ odpověděla jsem a sledovala ho, jak to jméno, které mu určitě znělo cize, několikrát opakuje, aby si ho zapamatoval, čímž si získal čestné místo v mém srdci. „A vy?“ „Jmenuju se Ian. Hele, nechceš si sednout k baru? Můžeme si mezitím trochu popovídat a jsem si jistý, že si tam uděláš lepší představu o zdejších lidech než u stolu. Většina z nich za mnou dřív nebo později přijde, aby se mnou prohodili pár slov.“ Samozřejmě jsem jeho nabídku přijala a potěšilo mě, že mi konečně vyšel záměr navázat nějaké kontakty. Během večera, který jsem strávila u baru u výborného jídla a piva, jsem se neustále bavila s lidmi, které mi Ian představil, takže než jsem musela odejít na poslední autobus, v hlavě mi bzučelo snad deset nových jmen. Nakonec se mě Ian dokonce zeptal, jestli bych se k němu a Ellie nechtěla připojit na prohlídku vřesovišť, abych lépe poznala okolí, a domluvili jsme si schůzku na druhý den a vyměnili si čísla. Takže pokud jsem se nemýlila, byla jsem na dobré cestě k tomu, abych si našla opravdu dobrého skotského přítele. A nejlepší na tom všem bylo, že jsem si ani jednou nevzpomněla na Thea. Nebo nanejvýš jen krátce, tu a tam.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS520297
16
Druhý den jsem začala snídaní doma. Ukrojila jsem si několik
plátků čerstvého chleba, který při krájení kůrky nádherně křupal a neuvěřitelně voněl. Vzala jsem si k němu sýr, plátky rajčat a silnou vrstvu másla, kterému jsem u čerstvého chleba se sýrem prostě nemohla odolat. Když jsem seděla u velkého kuchyňského stolu, poslouchala rádio a snídala, všimla jsem si, že Patch nejistě vešel do kuchyně, vyskočil na jednu ze stoliček a schoulil se tam, ale ani se na mě nepodíval. Přesto jsem to gesto ocenila a potěšilo mě, že kocour v poslední době zřejmě vyhledává mou blízkost. Po snídani jsem se věnovala kvásku a část jsem ho smíchala s moukou a vodou, abych vytvořila rozkvas, který teď musel několik hodin odpočívat, než budu moci pokračovat v práci. Během jednotlivých úkonů při pečení chleba a přestávek mezi nimi, kdy jsem se ponořila do světa Lisbeth Salanderové a Mikaela Blomkvista, den postupně ubíhal, a když jsem konečně mohla dát do trouby první bochník kváskového chleba, byl už večer. Zároveň jsem si už připravila těsto na několik dalších dní. Ještě jsem přesně nevěděla, co si se všemi těmi chleby počnu, ale v krajním případě je mohu uložit do mrazáku a zanechat Bainsovým jako poděkování. V kuchyni bylo opět teplo a všude se linula vůně pečeného chleba, kocour se zase schoulil před sporákem, a dokonce se nechal trochu pohladit. A vtom jsem to uslyšela! Byl to stejný zvuk jako 99 Ukázka elektronické knihy