„Co prosím?“ uniklo mi polekaně. „Ano, i tam vlastníme hospodu. Většinu času ji vede můj otec, zatímco já se starám o tuhle. Je mi líto, že jste ho poznala, když neměl zrovna dobrou náladu. Je to vlastně milý chlap, jen někdy trochu drsný.“ „Bože, to je trapné,“ omluvila jsem se rychle. „Netušila jsem… Vy jste totiž úplně jiný.“ Nenápadně se zachichotal. „Nic si z toho nedělejte. Několik lidí se s mým otcem dostalo do konfliktu. Není to zrovna nejpřátelštější chlap, ale vaří zatraceně dobře. A čepování piva mu jde líp než mně. No, asi je to normální, když tu práci dělá přes čtyřicet let.“ Stále jsem se za ten úlet styděla a nejraději bych se na místě hanbou propadla, i když číšníkovo vlídné chování mě přece jen trochu utěšilo. „Odkud vlastně jste?“ zeptal se. „Z Německa. Jsem tu jen na dva měsíce, abych se starala o dům, zatímco jeho obyvatelé jsou na cestách.“ „A ze všech míst jste padla na tu nejotevřenější vesnici v celé zemi,“ komentoval sarkastickým hlasem. „Welcome to Scotland, the land of the brave! Vlastně jsme docela fajn, ale v Applemoru už nejsou skoro žádní mladí lidé. Všichni odešli kvůli práci nebo proto, že nesnesli tamní stísněnost. A ti, kteří tam zůstali, jsou prostě trochu… tvrdé palice. Jsem tam rád, ale jen proto, že je znám celý život a vím, jak s kým jednat.“ „To znamená, že pořád ještě žijete ve vesnici? Myslela jsem si, že jsem tam snad jediný člověk pod padesát let.“ „Jo, i když přes den jsem doma jen zřídka. Bydlím se svou přítelkyní Ellie. Pracuje tam v kadeřnictví. A každý pátek večer přebírám hospodu. To je totiž hudební večer, určitě musíte někdy zajít. Kapely tu hrají naživo. Je plno a všichni společně zpívají. Je to fakt zábava!“ 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS520297