Byl jsem automechanik. Měl jsem se starat o motory a kola. Hledal jsem tak jiné možnosti, jak světu říct, že fakt nesouhlasím s tím, že se mám v Česku cítit jako podřadný živel. A tak jsem se objevil na demonstraci před budovou Vysoké školy ekonomické, kde mě prvně kontrolovala policie, když jsem jako malé dítě házel vajíčka na sochu Zápotockého. Zápotocký zmizel a místo něj tam bylo několik tisíc lidí, kteří protestovali proti hnutí skinheads. Poprvé v životě jsem viděl pohromadě tolik lidí, kteří skíny nesnášeli stejně jako já. Tehdy totiž fašouni (to je jejich správný název dnes) zavraždili studenta Hassana Elamina Abdelradiho, a konečně se ozvali politici, kteří navrhovali jejich postavení mimo zákon. Paradoxní na tom je, že ten návrh potom podal současný prezident republiky, který se jako rasista projevuje naprosto běžně. A na demonstraci jsem také poprvé v životě uviděl jiného politika než Václava Havla (toho jsem viděl na Škroupově náměstí v prosinci 1988, kam mě a bráchy vzal táta) pěkně naživo. Žádná televize. Přesně si vzpomínám na to, jak na demonstraci proti skinheads mluvili Žantovský, Lux nebo Pithart o tom, že rasismus je v naší společnosti zcela nepřijatelná věc. A alespoň na chvíli jsem měl pocit, že by se v Česku mohlo něco změnit a my bychom mohli žít jako ostatní. Jenže demonstrace je demonstrace a realita je rea lita. Takže jsem sice viděl hromadu lidí, co naprosto přesně chápali všechny situace, které my Romové musíme prožívat každý den, ale reálně se neměnilo absolutně nic. Dalším prostředkem ke změně našich životů se tak stala hudba. Moje dvojče se totiž konečně
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS520294