patřičný kulturní kapitál. Ocitli se však ve složitých sociálních podmínkách. Nejsou všichni chudí, ale jejich příjmy jsou skrovné a nejsou sociálně zabezpečeni. Získávají jen nárazovou, špatně placenou práci, často pracují v šedé ekonomice. Musejí se uskrovňovat, aby si mohli pořídit knihy, počítač, občas drogy. Získávají nárazovou obživu díky síti svých přátel a známých. Většinou nemají děti, neuživili by je. Nemívají ani auto a z finančních důvodů nejezdí na dovolenou. Udržují úzké vztahy s rodiči i prarodiči, často si mohou jedině díky jim opatřit bydlení. Styděli by se obrátit o pomoc na sociální pracovníky. Vzhledem k charakteru své nárazové obživy jsou jen málo chráněni zákoníkem práce a nepobírají dávky v nezaměstnanosti. Mají nedůvě98 | ru k institucím a odmítají být v nich trvale zaměstnáni. Nejsou ochotni pracovat v kanceláři či jako učitelé. Dělají to, co je baví, pracují často ve dne v noci. Jde jim spíše o intelektuální úspěch než o pozice a kariéru. Chtějí tvořit, vynalézat, třeba i s omezenými prostředky. Kritizují firmy, že jsou příliš byrokratické, a snaží se pracovat efektivněji než ony. Nechodí k lékaři, žijí ve stresu a depresi. Legislativa nemyslí na jejich specifičnost, zaměstnavatelé rádi využívají jejich situace. Tato situace je do značné míry závislá na síti kontaktů jejich rodičů. Pokud tyto sítě fungují dobře, mají zajištěnu zajímavou práci a nemálo příležitostí. Pokud nemohou rodinné sítě využívat, ztrácejí se v anonymní mase neúspěšných žadatelů. Jejich vlastní sítě kontaktů nebývají příliš trvalé a účinné. Žijí na okraji světa práce, který jich bohatě využívá. Mají značnou volnost, ovšem jen omezené finanční prostředky. Většinou by tento styl života neměnili za nudný zaměstnanecký poměr na plný úvazek. Navzájem si konkurují a srážejí cenu v soutěži bez pravidel. Nejsou nikde zastoupeni, nemohou vyjednávat kolektivně. Zastávají se práv druhých, ale sami žádná práva nemají. Dokonale odpovídají liberálnímu ideálu. Žijí v džungli, kde mohou uspět jedině na úkor druhého. Je to divoké, deregulované prostředí se všudypřítomnou konkurencí a s minimem vzájemné solidarity. Když se někdo z nich vzbouří proti špatným podmínkám, hned na jeho místo ochotně nastoupí další. Často využívají subdodavatele, kteří jsou v ještě prekérnější situaci než oni. Nemohou si dovolit nesouhlasit s podmínkami, příště by jim už nezavolali. V naprosté většině volí levicově, ale jsou proti odborům, které obviňují z toho, že chrání jen trvalé zaměstnance. V závěru vyjadřují autorky naději, že až půjde do důchodu generace 60. let, tito prekérní intelektuálové snad získají trvalejší práci a zaměstnání. Ve své další knize obě autorky sledují své respondentky a respondenty o několik let později (Rambach a Rambach 2009). Figurují mezi nimi autoři ne příliš úspěšných knih, badatelé bez místa, učitelé na
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS520120