„Pouze trvalý zájem o budoucnost americké demokracie,“ odpověděl Gabriel a neochotně si vzal sklenku s pálenkou vonící po jablkách. „Komu jste tu práci zadal?“ „Vašemu starému příteli Renému Montjeanovi.“ „Nastaly nějaké komplikace?“ „Ne s loupeží samotnou. Bezpečnostní systém galerie byl poněkud zastaralý.“ „Určitě jste Reného nenechal ukrást jenom ten jeden obraz,“ podotkl Gabriel. „Samozřejmě že ne. René popadl čtyři další, aby zakryl naše stopy.“ „Nějaká zajímavá jména?“ „Pierre Révoil. Nicolas-André Monsiau. A dva portréty od Ingrese.“ „Pět obrazů, to už je docela velká krádež,“ poznamenal Gabriel. „Přesto si nevzpomínám, že bych o tom četl v novinách.“ Maurice Durand se nepatrně pousmál. „Pan Fleury krádež zjevně nikdy nenahlásil policii.“ „Neobvyklé.“ „Myslel jsem si to samé.“ „Přesto jste s kradeným zbožím obchodoval.“ „Jakou jinou možnost jsem měl?“ „Kdy se objevily komplikace?“ „Asi dva měsíce poté, kdy monsieur Didier dostal svoji krajinku.“ „Co přesně se stalo?“ „Požadoval vrácení peněz, které jsem od něj za krádež dostal.“ „To je také neobvyklé,“ odtušil Gabriel. „Alespoň ve vašem oboru.“ „Je to přímo neslýchané,“ zamumlal Durand. „Proč chtěl peníze vrátit?“ „Tvrdil, že Valenciennes není Valenciennes.“ „Domníval se, že krajinka je pozdější kopie Valenciennesova originálu?“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS520001