se všechno vymyká z ruky.“ Dodejme jen, že ony odpory a obrany, které bylo třeba lámat, nepředstavovalo nic jiného než ti lidé. Ale tak to dříve v psychoterapii chodilo, koneckonců „poslední intencí pudového zápasu jsou procesy organické chemie“. Havlíček se ovšem také hodně zabýval psychotiky a dospěl k názoru, že „v poezii – stejně jako v psychóze – je člověk sám sobě podně tem“. Projevy schizofrenika se podobají pohádkám, mýtům, snům, přinášejí bizarnost „skutečností nových, neslý chaných, cizích, přikazujících“. Havlíček žil ve zvláštní době, kdy oficiální umrtvování umění vzbuzovalo a podporovalo intenzivní touhu po něm. Karel Šebek i jiní adepti už v osmnácti opisují celá literární díla, aby je vlastnili a mohli posílat dále, Světová literatu ra byla (1961) nesehnatelný časopis, v roce 1963 prý „někdo vyměnil skútra za Kafkův Zámek“. To se nám už zdá být skoro nadpřirozené. Dnes máme vše po ruce bez námahy, a nemá to pro nás cenu zlámané grešle. „Každý mě chce spasit: katolíci i marxisté, filozofové i psychoterapeu ti,“ konstatuje Havlíček s trochu hořkou ironií. V mládí vyslovil svoje krédo – „Bůh svobody je bohem skutečnosti: je to jediný skutečný bůh.“ Těžko říci, zda a kdy byl Zbyněk Havlíček této svobodě nejblíže. „Nenávidím rozhovory. Zároveň se neobejdu bez položené otázky, sám sebe bych se nikdy nezeptal,“ říká v jednom dialogu Vladimír Merta. Kniha Písničkářství je stav duše. Rozhovory z let 1970– 2021 (Galén 2022) čítá více 96
|
než sedm set stran, ptali se jej tedy mnohokrát, jistěže často na to samé, on však málokdy odpovídal úplně stejně. První interview pochází z roku 1970 a vzniklo pro Aktuality Melodie, další až 1978 pro Gramorevue, četnost se zvyšuje koncem osmdesátých let a pak už běží jeden rozhovor za druhým. Merta vždy byl, jak praví oblíbená floskule, tzv. renesanční umělec. Jako muž mnoha talentů se věnoval mnoha oborům a ve většině víceméně uspěl. „U mě se profese nevylučují, ale navzá jem si pomáhají a inspirují se.“ Kromě věčného experimentátorství je ale také bytostný intelektuál, který se potřebuje vymezovat vůči společnosti nejen v písních, kdy „celá bytost člověka splývá během pár minut s tím, co zpívá“. Chce být otevřený vůči složitosti světa, z níž podklesávají kolena, která ale zároveň potencuje euforii a energii, protože ve složitém světě stojí za to žít. Písničkář vykazuje velkou názorovou variabilitu. Připomíná to někdy výrok Ludvíka Vaculíka, že na každou věc má nejméně dva protichůdné názory. Podstata takového postoje spočívá ve vůli ubránit se rigiditě, apodiktičnosti, omylu, přehnanému sebevědomí. Politici i nekomplikovaní lidé vždy vyžadují naprostou jednoznačnost, první z propagandistických důvodů, druzí proto, že výše zmíněnou složitost světa neunesou. Rozpory a pochyby v sobě nesou cosi rozdíravě trýznivého a vyžadují neustálou konfrontaci s vlastními nejistotami i tápáním. To pro simplexní intelekty a charaktery znamená negativní hodnotu. Přináší to samozřejmě i nebezpečí spektakulární nekonzistent-
Bagately Jiřího Zizlera
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS519822
nosti, konfúznosti, nesrozumitelnosti. Je tím ale povinován hlavně sám sobě: „vzdělance v sobě člověk neubije“. Pro skutečného intelektuála ambivalence představuje nutnost a východisko, stav, od něhož se odráží k lepšímu poznání věcí a vztahů. Někdy tu defilují myšlenky příliš letmo nahozené. „Český film nespoluvytváří národní charakter, pokud si neřekneme, že náš charakter je bahno a nulovost charakteru.“ Museli bychom si vyjasnit, co všechno jsme ochotni kooptovat do českého filmu, abychom o tom mohli vůbec diskutovat; obecně vzato soudím, že český film přece jen s národním charakterem nějak souvisí a koresponduje, například v preferenci antihrdinství, smyslu pro zvláštní humor, figurkaření, jisté lásce k pokleslosti, harmonizaci, infantilismu a jiných kvalitách. Podobný ráz mají i další paušální a málo sdělné soudy – „jedinečnost českého folku je v tom, že se nechová, jako by šlo o něco světo borného“. Samozřejmě velkým a stálým tématem je tu politika. Merta umí být loajální a státotvorný, a zároveň vždy nějak nepohodlný. Definuje se jako levičák, ba socialista, zároveň ale volí vpravo a podporuje kapitalismus, který zásadně odmítá. Je zjevné, že tedy není politicky použitelný ani zneužitelný. Svou situaci vystihuje s jasnozřivou přesností: „Základní paradox levico vého intelektuála: být poblíž hnutí, ale nenechat se jím schramstnout, většinou znamená celoživotně jenom přicmrndá vat.“ Lze také dodat, že lidský egocentrismus někdy vedlejší roli opravdu neunese. Ostře kritizoval Václava Havla,
chyběla mu podle něj „schopnost po jmenovat chyby, třeba za cenu oslabení vlastní pozice“. Tady i jinde bývá Merta fundamentalisticky idealistický, vadí mu spojení Havla s Čalfou a jeho prosazení za cenu intrik – jenže v jistých situacích může být přehnaný idealismus nebezpečný, protože politika je přece jen zápas. Individualista si idealismus může dovolit, člověk praxe někdy nikoli – taková žel bývá tvrdá realita pohybu v politickém terénu. Podobně je tomu s náboženstvím, najmě tím oficiálním: „Všechna ta omáčka křesťanství s jeho neposkvrněným početím a nevyžádaný mi oběťmi je matoucí a hnusná.“ S podobně bezohlednou přímočarostí se vyslovuje ke svým písničkářským kolegům. Na celé folkové scéně v jednom rozhovoru nenechá nit suchou, v jiných promluvách formulace přece jen zjemňuje či obrací naruby. Kritika má být bezohledná a zároveň mnohostranná i spravedlivá a zpovídaný se tomu poctivě snaží dostát. Chová se podobně i k sobě. Málokdo přichází s tak masochistickou sebereflexí jako on. Klade si otázku, jestli se už dávno nemíjí s dobou, doznává, že svým písním někdy nerozumí ani on sám, myslí, že „po čtyřiceti letech nejsem nic než Horův epigon“. Nezakrývá svoje mravní dilemata z normalizačních dob: „Stín zbabělosti se mnou šel po všechna léta stání mimo disent,“ možná i proto, že platí: „Mluv pravdu, žij pravdu… Pak přijdou složenky a jsi v koncích.“ Co tedy zůstává? Přirozeně víra v umění i vlastní tvorbu, deklarovaná někdy pokorně, jindy s rozpaky, občas sebevědomě. Umělec je „šaman, který Bagately Jiřího Zizlera | 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS519822
si nechává cizí jedy kolovat ve vlastním krevním oběhu“; „je dle mého soudu placen ne za to, že něco umí, ale že pro žívá intenzivně problémy, které teprve nastanou“. Mertova neklidná a občas přemoudřelá rozporuplnost je velkolepě inspirativní, nedoceněná, skrytá, stále přítomná a disponibilní. „Vždycky si přál, od dětství, celý život, mít vedle sebe někoho chápavého, ohleduplného, citlivého a skromně inteligentního. Žít s ním.“ Tohle přání se nakonec hrdinovi prózy Ondřeje Vaculíka Člověk jménem Rour (Burian a Tichák 2022) vyplní. Tou bytostí se stane citlivý a empatický kocour, s nímž na konci léta odchází do divočiny, respektive na ztracené místo městské periferie, kde se rozhodne splnit si svůj sen a žít si po svém. Ostatně byt mu vykradli a příliš mu toho nezůstalo kromě Bible a učebnice staroslověnštiny, ale ukazuje se, že člověk toho ani moc nepotřebuje. Jistěže, to hlavní je střecha nad hlavou, jenže náš vypravěč je šikovný a pořádný, a tak si vybuduje boudičku zcela postačující pro něj i pro zvířátko. Zařizuje si život na základě skromnosti, a jak sám říká, očištění od všeho balastu. Oporou mu bude prodavačka v železářství s velkým odhadem a smyslem pro jeho (jejich) potřeby, jež mu pomáhá pozvolna zvládat výzvy, které životaběh a počasí přinášejí. A tak si uprchlík z civilizace stlouká přístřeší, opravuje studnu, kterou ale zase nešťastnou náhodou znečistí olejem (dramatické peripetie, při které nám zatrne a prožíváme s hrdinou všechnu beznaděj chvíle, jsou nevyhnutelné), 98
|
dále se pídí po vodě a nalézá ji, chodí na procházky s věrným kočičím druhem, hospodaří spolu, občas si něco přečtou a mají se dobře, aniž by věděli, jaký je měsíc a den, neřku-li kolik je hodin. Tráví spolu Štědrý den, kdy „[...] venku se rozhostil zvláštní klid, jako by se i čas zastavil. Jestli je dopoledne nebo odpoledne, nebylo poznat a bylo to jedno.“ Odešel ze světa a dostal se k sobě, práce je smysluplná a vše se vždy nějak vyřeší, když se člověk stará jen o svůj den a neptá se, co bude zítra. Léčí se bylinami, začne pěstovat brambory a zeleninu a rozhostí se v něm pokoj. Nepotřebuje počítač ani mobilní telefon a kocour Rour nakonec začne i trochu mluvit a nepovídá žádné nesmysly. Jde tu i o rehabilitaci postavení a inteligence zvířat – „závity jejich mozků jsou stejně četné jako naše, pouze miniaturizované; i v tom předstihly dobu“. Všechno nejde hladce: s prodavačkou, do níž se bezmála zamiluje, se to trochu zašmodrchá, vedle začne bydlet bezdomovec, kocour už má namále, ale pozdravuje se, prostě jak to v životě bývá a jak to v životě chodí. Vaculíkova próza, jíž doprovázejí kongeniální ilustrace jeho bratra hlavně o propojování obou hlavních postav, vypráví o důkladném zjednodušení života a odbourání strachu z pomyslného budoucna. Je to próza vlastně náboženská, mystická a ekologická, Vaculíkův Walden, v němž sledujeme odvrhování všeho zbytečného a marného a návrat k základům lidské existence, k níž patří skrovný, ale útulný příbytek, trochu příjemného tepla, jídla a pití a nějaký ten
Bagately Jiřího Zizlera Ukázka elektronické knihy