se všechno vymyká z ruky.“ Dodejme jen, že ony odpory a obrany, které bylo třeba lámat, nepředstavovalo nic jiného než ti lidé. Ale tak to dříve v psychoterapii chodilo, koneckonců „poslední intencí pudového zápasu jsou procesy organické chemie“. Havlíček se ovšem také hodně zabýval psychotiky a dospěl k názoru, že „v poezii – stejně jako v psychóze – je člověk sám sobě podně tem“. Projevy schizofrenika se podobají pohádkám, mýtům, snům, přinášejí bizarnost „skutečností nových, neslý chaných, cizích, přikazujících“. Havlíček žil ve zvláštní době, kdy oficiální umrtvování umění vzbuzovalo a podporovalo intenzivní touhu po něm. Karel Šebek i jiní adepti už v osmnácti opisují celá literární díla, aby je vlastnili a mohli posílat dále, Světová literatu ra byla (1961) nesehnatelný časopis, v roce 1963 prý „někdo vyměnil skútra za Kafkův Zámek“. To se nám už zdá být skoro nadpřirozené. Dnes máme vše po ruce bez námahy, a nemá to pro nás cenu zlámané grešle. „Každý mě chce spasit: katolíci i marxisté, filozofové i psychoterapeu ti,“ konstatuje Havlíček s trochu hořkou ironií. V mládí vyslovil svoje krédo – „Bůh svobody je bohem skutečnosti: je to jediný skutečný bůh.“ Těžko říci, zda a kdy byl Zbyněk Havlíček této svobodě nejblíže. „Nenávidím rozhovory. Zároveň se neobejdu bez položené otázky, sám sebe bych se nikdy nezeptal,“ říká v jednom dialogu Vladimír Merta. Kniha Písničkářství je stav duše. Rozhovory z let 1970– 2021 (Galén 2022) čítá více 96
|
než sedm set stran, ptali se jej tedy mnohokrát, jistěže často na to samé, on však málokdy odpovídal úplně stejně. První interview pochází z roku 1970 a vzniklo pro Aktuality Melodie, další až 1978 pro Gramorevue, četnost se zvyšuje koncem osmdesátých let a pak už běží jeden rozhovor za druhým. Merta vždy byl, jak praví oblíbená floskule, tzv. renesanční umělec. Jako muž mnoha talentů se věnoval mnoha oborům a ve většině víceméně uspěl. „U mě se profese nevylučují, ale navzá jem si pomáhají a inspirují se.“ Kromě věčného experimentátorství je ale také bytostný intelektuál, který se potřebuje vymezovat vůči společnosti nejen v písních, kdy „celá bytost člověka splývá během pár minut s tím, co zpívá“. Chce být otevřený vůči složitosti světa, z níž podklesávají kolena, která ale zároveň potencuje euforii a energii, protože ve složitém světě stojí za to žít. Písničkář vykazuje velkou názorovou variabilitu. Připomíná to někdy výrok Ludvíka Vaculíka, že na každou věc má nejméně dva protichůdné názory. Podstata takového postoje spočívá ve vůli ubránit se rigiditě, apodiktičnosti, omylu, přehnanému sebevědomí. Politici i nekomplikovaní lidé vždy vyžadují naprostou jednoznačnost, první z propagandistických důvodů, druzí proto, že výše zmíněnou složitost světa neunesou. Rozpory a pochyby v sobě nesou cosi rozdíravě trýznivého a vyžadují neustálou konfrontaci s vlastními nejistotami i tápáním. To pro simplexní intelekty a charaktery znamená negativní hodnotu. Přináší to samozřejmě i nebezpečí spektakulární nekonzistent-
Bagately Jiřího Zizlera
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS519822