Dcera kostí (Ukázka, strana 99)

abychom tu loď dostihli? Až příliš. Nepřežil by to a beztak bychom neuspěli.

Věděl jsem to — věděl! —, přesto jsem se o to chtěl aspoň pokusit. Tolik lží, co jsem si navykládal, jednu přes druhou. „Přestaň,“ hlesl jsem.

Mefi mě i tak slyšel. Zhroutil se na dno koše a oddechl si.

Plachty splaskly. Vlny tiše šplouchaly o trup.

A loď, na jejíž palubu jsem se tak zoufale toužil dostat, zmizela za obzorem na širém Nekonečném moři.

100

‒

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS519685

10

LIN CÍSAŘSKÝ OSTROV ‒

D

lažební kostky se leskly odpoledním deštěm a třpy­ tily se ve světle lamp. Cestu jsem už znala, stejně jako jsem znala všechny ostatní kroky celého postupu. Počkat, dokud otec nedokončí můj výslech a nenechá si přinést odpolední čaj, vloupat se do jeho pokoje a sebrat klíč. Nepředvolával si mě každý den, proto se mi zatím podařilo ukrást jen dva další klíče.

I tak to ale byl úspěch, protože jakmile vrátím tenhle nový, budu mít o dva klíče víc než Pa­‑jen.

Na ulicích se potloukala hrstka lidí. Sousedé spolu klábosili zpěvavým přízvukem Císařského ostrova. Nestihla jsem se převléknout ze své vyšívané hedvábné tuniky, takže se po mně pochopitelně ohlédli, když jsem je míjela, ale vzápětí se vrátili ke klevetění. Otec mě z paláce pouštěl jen zřídka a nikdo tím pádem pořádně nevěděl, jak vypadám.

101

‒

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS519685

Město jsem navštívila jen dvakrát, a v obou případech jsem seděla zavřená v nosítkách a nákupy za mě vyřizovalo služebnictvo. Nikdy jsem nepoložila nohu na dlážděnou ulici, nikdy jsem na kůži necítila městský vzduch.

Cestou jsem nakukovala do výloh zavírajících krámů.

Jejich majitelé umývali stoly, nebo schovávali věci do zásuvek. U krejčího jsem viděla štůčky látky naskládané na sebe.

Jejich konce volně splývaly dolů a připomínaly pestrobarevný vodopád. Vedle byla pekárna, kolem níž se stále vznášel oblak horkého vzduchu prosycený vůní kvasnic. Potom hostinec s potemnělými kouty, kde si lidé nad stoly cosi špitali. Ze dveří se linul zvuk cinkajících korbelů a kouř.

Podle pachu šlo o místo, které je věčně navlhlé a kde se do prošlapané podlahy neustále vsakují loužičky všelijakých tekutin. Ráda bych šla dovnitř, objednala si pohár vína, vmísila se mezi ostatní a jen poslouchala. Co bych vyčetla z jejich tváří? Jenže jsem v kapse měla kradený klíč. Když si nepospíším, vrátí se otec do svých komnat a zjistí, co jsem provedla.

A tak jsem došla svižným krokem do kovárny a ­vklouzla dovnitř. Zvonek na klice zacinkal o staré dřevo a kovář vzhlédl od práce. Odfrkl si. Ne radostně, ne podrážděně, spíš… ostra­žitě. „Mám další klíč,“ řekla jsem a sáhla pro něj pod šerpu.

Vytáhla jsem klíč. Kovář zaváhal a teprve po chvíli natáhl ruku a nechal si ho položit do dlaně. Beze slova si ho prohlédl a změřil. Otočil se na stoličce a začal otevírat přihrádky. „Stejná cena jako posledně,“ oznámil mi. Už věděl, kdo jsem. Mohl si říct o víc. Peněz jsem měla dost.

Ale vytáhla jsem jen dva stříbrňáky a položila je na pult, zatímco kovář vtiskl klíč do formičky.

Při práci krčil čelo, až mu mezi obočím naskočila vráska.

Zalétl pohledem k mému obličeji a pak se znovu zaměřil na klíč. „Našla jste můj úlomek?“

102

‒

Ukázka elektronické knihy