97 a nyní žijeme dobře. Veškerý zájem je soustředěn na osevnou kampaň, kolem ní se točí všechny rozhovory – mladé kyrgyzské kolchozy vyjíždějí do polí pracovat, bývalí kočovníci nesmějí zůstati pozadu za ruskými rolníky. A v posledním kolchoze, v noci, když vidíme již elektrické světlo Rybačje a někteří z nás rozeznávají obrysy elevátorů, upozorňují nás kolchozníci – voda protrhla aryky a zaplavila silnici. Není cesty do Rybačje. Je nutno jeti po horských stezkách Kačkorky – to nejsou ale cesty, to jsou stezky, které se ztrácejí, pak zase objevují. Pošleme zprávy uzun-kulakem do nejbližších kišlaků (kočovná vesnice), budou vás čekati s pochodněmi a ukazovat stezky. Jsme již na cestě, když nastává buran, písečná bouře. Světla reflektorů našich aut nemohou proraziti mraky písku. Jsme zavaleni pískem, dýcháme písek, písek padá do očí. Na stezkách stojí v písečné bouři kolchozníci a ukazují cestu. Několik jich vyskočí na auta a odtud radí šoférům, jak mají jeti. Někdy si sami spletou cestu. Potloukáme se po stezkách vždy k nejbližší hlídce, naši průvodčí zase vyskáčou a nastupují noví. Ptáme se jich, jak se dostanou domů. Mávnou jen rukou. Nevidíme jejich tváře, jsme celí zahaleni a oni rovněž, tiskneme jim jen ruce. Ve čtyři hodiny v noci zastavuje jedno naše auto. Zabořuje se do bahna, vyskakujeme z něho, šofér přehazuje rychlosti, motor se však zastavuje. Pokoušíme se vytlačiti auto na suchou cestu, je to však marné. Čekáme na příjezd druhého auta. Pak pomocí lana vytahujeme naše auto. Pomalu se dáváme na cestu, je nám strašně chladno a kolem víří písek. A konečně v 6 hodin ráno se dostáváme do Rybačje. Musíme se pak dlouho mýti a vytřepávati šaty, všude je písek. A to je konec cesty. Sjíždíme pak dolů průsmykem Boamským, podél řeky Ču,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS519405