Plzeň punková a metalová (Ukázka, strana 99)

jako některé skupiny v předcházejících letech.396 Je však patrné, že to tak hodnotí retrospektivně a na základě svých současných znalostí397 a vyprávění svých předchůdců.398 Vzpomínky některých punkových muzikantů na represe nicméně vykazují podobný narativ. Ačkoliv zmiňovali zkušenost s StB, málokdy ji dávali do souvislosti s vlastními hudebními aktivitami. A to navzdory tomu, že někteří považovali hudbu za vyjádření protestu s režimem.

No a ta naše hudba vlastně byla do určité míry odpor. To znamená, že jsme tam do něčeho mlátili a křičeli a občas něco tak jako proti, že jo, protože nemohl si člověk dovolit, to byl okamžitě problém.399

V tomto případě to však můžeme chápat jako vyjádření vnitřního protestu. Odpor proti režimu pro narátora symbolizovala skutečnost, že hráli odlišnou muziku a občas podprahově něco zmínili ve svých textech. Stále u něj přetrvávala obezřetnost a snaha vyhnout se případným problémům se zřizovatelem a StB. Prvoplánově politické protirežimně zaměřené texty přiznal člen skupiny Sapon.

Měli jsme texty, třeba Žabí královna, že tady sedí někdo na prameni a byly to texty prostě proti tomu režimu, bylo jasné, že jsme to tady kritizovali i v těch textech, že se nám to nelíbilo. Nebyli jsme žádní hrdinové, to ne, na to si nebudeme hrát, ale zkrátka byli jsme tam na té straně a nám to bylo potom už i jedno.400

Někteří protest s režimem vyjadřovali formou humoru.

Prostě jsme chtěli nějakým způsobem vyjádřit nesouhlas s komunistickým režimem a nejlíp nám to šlo prostřednictvím nadsázky, srandy a absurdity.401

396 Tamtéž.

397 Na takové přizpůsobování paměti poukazuje také historik Alessandro Portelli, když podotýká, že narátoři mohou mít tendenci na svou minulost nahlížet prizmatem svých současných postojů a zkušeností. (Alessandro Portelli: What Makes Oral History Different, in: Robert Perks – Alistair Thompson: The Oral History Reader, 3rd Edition. New York 2017, s. 69.)

398 V druhé polovině osmdesátých let konec režimu nebyl zcela předvídatelný. Docházelo sice k dílčím reformám a uvolnění (v letech 1988–1989 byly v okolních státech zahájeny dialogy s opozičními hnutími), v Československu však stále přetrvávala snaha o jejich potlačení. Nebylo proto jisté, zda se tyto tendence přenesou i do tuzemského prostředí.

399 Rozhovor s G. H. vedla Lucie Marková, 19. 6. 2018. Osobní archiv autorky.

400 Rozhovor s V. V. vedla Lucie Marková, 17. 5. 2019. Osobní archiv autorky.

401 Rozhovor s M. C. vedla Lucie Marková, 13. 2. 2018. Osobní archiv autorky.

98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS519390

Ostatní narátoři kritiku režimu skrytou ve svých textech nezmiňovali.

Svojí tvorbou chtěli spíše bavit než vyjadřovat politický protest.402 Pokud se nějaká forma protestu v textech přece jen objevila, pak většinou se vším, co autory momentálně „dráždilo“. V repertoáru skupiny Znouzectnost můžeme najít písničky zaměřené na veksláky nebo příslušníky disko subkultury (No vexl, Nau Dysko), ale i skladby popisující s nadsázkou „každodenní“ starosti (Pokažená snídaně). Najdou se však i texty, které bychom mohli považovat za protirežimní (Krysař). Stejná témata (kromě některých morbidních textů metalového Tudoru) zmiňovali i ostatní hudebníci. Podobné náměty se u skupin objevovaly také v porevoluční době.

Obecně ale otázka textů nebyla v rozhovorech více reflektována. Většina narátorů jim nepřikládala velký důraz a ve vyprávění jim nevěnovala příliš prostoru. Někteří zmínili drobné problémy vyplývající z toho, jak si jejich texty interpretovali příslušní kulturní pracovníci a funkcionáři, jako v případě skupiny Petr Mach a její účasti na Rockfestu či v případě Znouzectnosti.403 Texty písní tak byly, jak se zdá, důležitější spíše pro zástupce režimu, kteří jim přikládali větší význam, než samy o sobě měly.

Kromě toho, že se skupiny podle narátorů v politice příliš neangažovaly, může v širším společensko-politickém měřítku skutečnost, že jejich zkušenosti s StB nevyplývaly z hudební činnosti, souviset s nárůstem dalších alternativních, respektive nezávislých občanských iniciativ v druhé polovině osmdesátých let.404 Státní bezpečnost neměla dostatečnou kapacitu sledovat všechny tyto aktivity, a proto mohly některé koncerty proběhnout bez její pozornosti.405 Soustředila se spíše na nezávislé občanské iniciativy a více než hudba samotná jí vadilo srocování lidí, které neměla pod kontrolou.

I když se narátoři výslechů na StB obávali, uvědomovali si, co vše se mohlo stát a jaké mohly mít dopady, vzpomínají na ně dnes většinou s úsměvem. Vnímají je jako nepříjemnou zkušenost, která se nicméně 402 Otázku, nakolik byly pro muzikanty důležité texty jako prostředek vyjádření nesouhlasu s režimem, jsem si během výzkumu položila několikrát. Vycházela jsem z předpokladu, že to byly právě politické texty, které se u alternativních, tím spíše punkových skupin vyskytovaly nejčastěji. Orálněhistorické rozhovory s aktéry plzeňské alternativní scény však takové tvrzení vyvrátily.

403 Rozhovor s G. vedli Lucie Marková a Radek Diestler, 2. 5. 2018. Osobní archivy autorů.

404 V té době existovala řada opozičních hnutí, především ve formě občanských sdružení typu Charty 77. Některé „nepřátele“ si navíc komunističtí představitelé vytvářeli sami. To byl případ i některých hudebních skupin, které byly pro režim nepřijatelné a stávaly se „hudbou opozice“. (Padraic Kenney: Karneval revoluce. Střední Evropa 1989. Praha 2005, s. 15, 23.)

405 J. Petrová: Zapomenutá generace osmdesátých let 20. století, s. 38.

99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS519390

obešla bez vážných následků a problémů, například v zaměstnání. Jeden z muzikantů si to vysvětloval tím, že „všichni“ pracovali jako dělníci a nebylo moc příležitostí, jak jim zkomplikovat život.406 Odvaha riskovat mohla souviset také s věkem hudebníků (byli součástí generace, která neprožila strach z tvrdých represí padesátých let) a pocitem mladých lidí, že nemají co ztratit. Problémy neměli ani muzikanti, kteří během osmdesátých let ještě studovali. Jeden z narátorů měl dokonce otce důstojníka, který tlumil následky jeho aktivit.

Kvůli punkerství, vlastně ani jsem nevěděl, s kolika se kamarádím chartisty. To mi řekli až policajti, že říkali – „Znáte” – a ještě říkali občanská jména a já jsem ty lidi znal jenom podle přezdívky. A teď mi říkali přezdívky, tak jsem říkal – „Aha, ty znám“… Ale tak jako co. Z gymplu mě nevyhodili, táta byl lampasák, ten to neutralizoval.407

Podle jednotlivých narativů také nebyly represe plzeňských punkových a metalových muzikantů každodenní záležitostí, a to ani v rámci jejich hudebních aktivit. Jakkoliv pocítili praktiky Státní či Veřejné bezpečnosti, nejednalo se o příliš intenzivní zkušenost. Výjimku představoval právě autor dopisu G. Husákovi, jehož činnost se prolínala s disentem. Byl signatářem Charty 77, petice Několik vět, vyráběl a distribuoval samizdatové časopisy.408 Státní bezpečnost jeho aktivity, včetně těch hudebních, sledovala. Nakonec s ním bylo v roce 1989 zahájeno trestní stíhání, které však bylo osm dní před sametovou revolucí ukončeno.409 Události 17. listopadu 1989 toho ostatně změnily více a období, které po něm následovalo, znamenalo nejen pro muzikanty mnoho zvratů.

406 Narátor narážel na skutečnost, že docházelo k potrestání některých osob na významných postech tím, že je vyhodili z práce nebo sesadili z funkcí a vyhození pak byli nuceni pracovat například v kotelně, skladech a tam, kde nepřicházeli do kontaktu s dalšími lidmi. (Rozhovor s P. H. a V. K. vedla Lucie Marková, 16. 2. 2019. Osobní archiv autorky.)

407 Rozhovor s E. H. vedla Lucie Marková, 16. 3. 2018. Osobní archiv autorky.

408 Chartou 77 je v tomto kontextu míněné prohlášení z 1. ledna 1977, kterým signatáři kritizovali dobové poměry v Československu s odvoláním na mezinárodní pakty o lidských právech a projevili svůj úmysl zasazovat se o dodržování těchto lidských a občanských práv (tedy upozorňovat politické orgány na jejich porušování). Zároveň tak vzniklo i neformální sdružení občanů nesoucí stejný název. (Blanka Císařovská – Vilém Prečan (ed.): Charta 77. Dokumenty 1977–1989. Praha 2007, s. xvii.) Petice Několik vět, zveřejněná 29. června 1989, požadovala dialog státní moci se zástupci občanů, jehož tématem měla být změna politických poměrů.

(Jiří Suk: Labyrintem revoluce. Aktéři, zápletky a křižovatky jedné politické krize (od listopadu 1989 do června 1990). Praha 2009, s. 84.)

409 ABS, fond Správa vyšetřování StB – vyšetřovací spisy, karton V-15200PL, Vyšetřovací spis č. VS ČVS 508/89. Trestní stíhání bylo na narátora podáno zejména kvůli šíření petice Několik vět.

100 Ukázka elektronické knihy