jenom mluvil, jedenatřicet dní jenom mluvil“, navíc je tu roztržka se zbožňovaným Rodinem v Paříži, jemuž jde Rilke víc a víc na nervy, a sebevražda Rilkova přítele Jana Nádherného, bratra jeho milované Sidonie. Rilke, sedma třicetiletý básník, jenž celou dobu uháněl o sto šest, až se nakonec uhnal a ocitl se náhle ve své největší krizi — „vyprahlý“, jak si stěžuje. Proti tomu měla, přirozeně, pomoci „vodoléčba“ v Bad Rippoldsau. Jenže nejdříve začalo pršet, celé dny, „se smutnou a mrzutou umanutostí“. Hrozí tedy akutní nebezpečí nachlazení! Rilke žádá hoteliéra o vlněnou deku, aby si v noci mohl zabalit nohy. Rilke se „chce před přírodou obnovit“ a jako pomocníka si k tomu vyvolil Goetha, jehož přírodní lyriku nosívá v kapse při procházkách nekonečnými, mlčenlivými lesy. Rilkův vycházkový oděv: tmavý oblek s vestou, bílá košile, světlé punčochy, světlý klobouk s černou stuhou a vycházková hůl se stříbrně kovanou hlavicí. Tak vystoupal na kopec zarostlý smrčinou, k oné „Pandořině lavičce“, kde ho Hedwiga Bernhardová vyfotografovala, jak si čte. Rilke tam přečetl Goethův raný fragment o Pandoře třikrát a zřejmě doufal, že se mu tím podaří neotevřít Pandořinu skříňku, že zůstane ušetřen pohrom a hříchu. U Goetha se Pandora stává tou, jež všechno dává — radost z krásna, ze snění: „Kdo získal krásu již na zemi, smí být provždy nebeským druhem.“ To Rilkovi okamžitě učarovalo. Na jaře 1913 došel Rilke k poznání, že jej „ženerózní azyly“ jako Duino stojí až příliš mnoho přizpůsobivosti, „raději bych u někoho ‚nebyl‘“. Rilke má panickou hrůzu ze všech obtížných závazků, které se jej coby hosta týkají, chce být anonymní cestující v hotelu, který na něho neklade pražádné nároky vyjma toho, že na konci zaplatí účet. Dalo by se to formulovat i takto: Rilke oceňoval stav,
100
ČERVEN
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS519334