skutečně bylo. „To je v pořádku, to je jenom přízračný plyn! Přestaňte utíkat!“ křikla jsem za ostatními. Ohlédli se, a když viděli, že chodba kolem mě je v pořádku, byli zase schopni přesvědčit sami sebe, že mluvím pravdu, a začít ve školu zase věřit. A v té chvíli jsem si já uvědomila, že jsem se mýlila. Jen se chodba stabilizovala, Scholomancie zabouchla dveře do té třídy a uzavřela ji za trvalou ochrannou stěnou. Ta se normálně objevuje leda ve druhém patře v laboratořích, když tam dojde k alchymistické nehodě tak strašné, že její smrtící účinky nevyprchají ani za deset let nebo ještě víc. Když ochranná stěna sjela ze stropu tak prudce, že mi málem usekla palec, lekla jsem se a otočila se. A na kratičký okamžik jsem ještě zahlédla stěnu seminární třídy, která sice vypadala naprosto reálně, ale byla zmačkaná jako harmonika. Tak mi došlo, co jsem udělala. Nikoho z ostatních lidí na semináři jsem moc neznala. Všichni to samozřejmě byli čtvrťáci z jazykové větve jako já a jeden z nich, Ravi, byl z enklávy v Džajpuru, takže ostatní seděli kolem něj, aby mu mohli líp pomáhat s testy a seminárkami. Nikdo z nich se mnou nikdy nemluvil. Raviho jméno jsem znala jen proto, že mezi ostatními byla blonďatá Němka jménem Liesel, která měla příšerně protivný zvyk vykřikovat: „Ravi, tohle je nesmírně vynikající,“ kdykoli ji nechal redigovat svou práci. Měla jsem strašnou chuť hodit jim oběma na hlavu slovník. Ta chuť se ještě zvětšila poté, co jsem jednou při odevzdávání měla možnost letmo nahlédnout do její práce — odtud jsem znala její jméno — a i ten letmý pohled mi řekl, že se nejspíše snaží stát se primuskou a že je aspoň desetkrát chytřejší než on. On totiž nebyl ani tak inteligentní, aby přišel na to, že ona je ve třídě nejlepší; obvykle své práce dával číst 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS519326