Ofélie podruhé
kapitola 5: Rodinné kořeny
že není důležité, že je adoptovaná, a že jsme úplně stejní jako jiné rodiny. Ale to nebyla pravda. Ona je hnědá a my bílí.“ Přemýšlela jsem o tom, jak probíhaly adopce před rokem 1980. Adopce byly zpravidla nepřímé a anonymní. Orgány ochrany dětí ujišťovaly rodiče, že adoptivní děti budou úplně jako jejich vlastní. To však platilo spíše pro rodiče než pro děti. Rodiče si k dětem zpravidla ihned vytvářeli pouto, ale děti téměř vždy cítily, že jsou kvůli adopci jiné než ostatní. Teenageři se zaměřují na zkoumání vlastní identity, a proto zejména oni bojují s tím, co pro ně adopce znamená. Často o svých otázkách mlčí, protože nechtějí působit nevděčně. Když jsou navíc rodiče jiné rasy, je problém ještě hrozivější. V naší zemi probíhá tak málo kvalitních diskuzí o etnických rozdílech, že se většina lidí cítí provinile i tehdy, když jejich existenci vůbec uzná. Rozdíly bývají ignorovány a pocity ohledně nich se stávají zahanbujícím, osobním tajemstvím. „V sedmé třídě začala Francie menstruovat a měla pořád špatnou náladu,“ pokračovala Betty. „Myslela jsem si, že to je těmi hormony. Předtím nám všechno říkala, ale v sedmičce se začala schovávat v pokoji. Řešila jsem to se svojí sestrou a shodly jsme se, že všichni teenageři mívají takové fáze. Sestřiny dcery jí tehdy také dělaly scény. Tak jsme to nechali plavat. Ale pak se jí zhoršily známky a to nám dělalo starosti.“ Povzdechla si. „Zavolali jsme školnímu psychologovi a on nám řekl, že hodně dětí má na začátku druhého stupně problémy. Přiměli jsme Francie, aby se každý večer dvě hodiny učila, a známky se jí trochu zlepšily. Přestala se stýkat se svými někdejšími kamarády, ale i to jsme nechali plavat.“ „Nechali jsme toho plavat až moc,“ řekl Lloyd. „Tento rok byl hrozný,“ přiznala Betty. „V naší rodině nejvíc trvá na disciplíně Lloyd. Není až tak přísný, jsou to jen běžná pravidla – aby řekla, kam jde, žádný alkohol a ucházející známky – ale člověk by řekl, že ji bije. Vůbec s ním nemluví a to mu láme srdce. Se mnou sice trochu mluví, ale ne moc. Nechce s námi chodit do kostela.“ Lloyd se zavrtěl na židli. „Stýká se se špatnou partou a trochu pije,“ řekl. „Cítili jsme to z ní. Lže a plíží se kolem.“ „Minulý týden jsme jí dovolili jít s kamarády na baseball a ona pak nepřišla domů. Byli jsme bez sebe strachy,“ řekla Betty. „Lloyd jezdil po městě až do svítání. Ráno se vrátila a odmítala nám říct, kde byla.“ „Ráda bych se s Franchescou setkala,“ řekla jsem. „Nechce přijít, ale bude muset,“ odpověděl Lloyd. „Jen jednou,“ řekla jsem. „Většinou pak nechám teenagery rozhodnout, jestli za mnou budou chtít chodit.“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS519232