Maureen Childová
kapes. Pak se zadíval z oken, za nimiž byl výhled na zeleň a další kancelářské budovy opodál. „Takže podle mě nic neztratíš tím, když to uděláš, protože načasování nikdy nebude dokonalé.“ Díval se na ni a ona viděla, že zvažuje svoje možnosti. „Jo, ale kdybych počkal, až táta oficiálně odejde do důchodu a doopravdy opustí i tuhle budovu, pak se budu muset potýkat už jen s Bennettem.“ „Když ho nemůže k tomu odchodu přimět máma, a ona vážně nemůže, tak to nedokáže nikdo.“ Amanda se postavila a bosá k němu došla. Pořád nedokázala pochopit, jak je možné, že je tak vysoký. Byl o dva roky mladší než ona, ale už to nebyl její malý bratříček. Byl to muž, který měl očividně vlastní plány a představy, které si nechával pro sebe. „Nemůžeš to říct tedy aspoň mně?“ zeptala se. Podíval se na ni a smutně se usmál. „Samozřejmě, že bych ti to mohl říct. Ale neudělám to.“ „Proč, ksakru, ne?“ Tolik tedy k tomu, že na něj nechtěla tlačit a chtěla zůstat diplomatická. Zasmál se, sklonil se a dal jí pusu na čelo. „Protože bych to raději udělal všechno najednou. Pokud to nemůžu říct všem, ještě si to nějakou chvíli nechám pro sebe.“ Lehce ho rukou udeřila do hrudníku. „To není fér! Nejdřív mi řekneš, že se něco děje, ale pak mi o tom nechceš nic povědět. Proč jsi teda vůbec chodil? Mučit mě?“ „To bych přece nikdy neudělal,“ usmál se na ni. „Jen jsem si říkal, že zaskočím pozdravit svou oblíbenou sestru.“ Amanda se zamračila. „Řeknu to Sereně!“ „A já jí řeknu, že jsi lhářka,“ smál se a pak ji objal. „Teď se obuj a já ti koupím oběd.“ Amanda si povzdechla, obula si boty a namířila na svého bratra prst. „Dobře. Ale pamatuj si, že za trest to bude hodně drahý oběd.“ 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS519161