Všem už je jasný, že předmětem mýho „bádání“ není nic jinýho než Havířovina a téma strašení, který se nad ní vzná ší doslova jako duch. Vědkyně Paměti národa? Ani omylem. Jenom bulvární novinářka, dychtící po senzaci. Nezdálo se ale, že by to obyvatelům vesnice nějak zvlášť vadilo. Ačkoliv se ke mně dost lidí začalo chovat trochu od tažitě, další mi sami od sebe začali předhazovat šťavnatý sousta, zastavovali se při chůzi a spiklenecky mi sdělovali, co sami zažili a na vlastní uši slyšeli nebo co na vlastní oči viděl někdo jinej. Občas jsem si připadala skoro jako celebrita, svým způso bem jsem se stala zdrojem pozdvižení. Sem tam jsem si do konce domýšlivě pomyslela, že naši vesnici proslavím a že už si ji lidi nebudou spojovat jenom s vraždícím duem sou rozenců. Bylo příjemný mít zase jednou nějakej sen.
Šindelářovi Po hrozným zjištění, že jejich dva synové jsou vrazi, se Ma kovští rozhodli Havířovinu prodat. Na kupce čekala budova rok a půl, až o ni nakonec proje vila zájem rodina původem z Prahy, která se rozhodla odstě hovat na venkov, hlavně kvůli dětem. A taky kvůli šíleným pražským nájmům, špatnýmu vzduchu, nedostatku přírody. Kvůli těsnější lidský pospolitosti, kterou očekávali právě tady. Jmenovali se Šindelářovi. Jindřich Šindelář pracoval jako obchodní zástupce farmaceutický firmy a Jolana Šinde lářová překládala z němčiny. Jejich dcera Klárka chodila do pátý, syn Michal do třetí třídy. Přivezli si s sebou z Pra hy i psa, majestátního špice Bernieho.
10 0
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS519138