muselo uplynout přinejmenším několik hodin. Zoufale jsem se toho střípku informace držel, jako by mi mohl pomoct poskládat dohromady i zbytek. Snažil jsem se počítat rozestupy mezi světly, abych určil, jak daleko od sebe lampy jsou. Usilovně jsem se soustředil a brzy jsem si uvědomil, že jsou mezery nepravidelné. Zmocnilo se mě vzrušení. Věděl jsem jen o jednom místě v celém městě, kam byly na základě špatného plánování umístěny lampy nerovnoměrně. Museli jsme procházet ulicemi nedaleko Okrouhlého náměstí a starých tržišť. Konečně jsem se měl od čeho odrazit. Myšlenky na útěk mě trochu zaměstnaly. Aspoň jsem se mohl soustředit na něco jiného než na tu nesnesitelnou bolest. A pak jsme se náhle zastavili. Tlak na má zápěstí povolil a vzápětí mě únosci opřeli o cosi tvrdého a hrubého. Nechali mě svézt se na zem. Seděl jsem zády ke zdi a zraněnou nohu jsem si natáhl před sebe. Lapal jsem po dechu bolestí i strachy. Kdosi mi strhl masku z hlavy a já jsem ucítil vítaný příliv čerstvého vzduchu a světla. Potom následoval i pytel. Vlhký, nepříjemný roubík zůstal na svém místě. Omráčeně jsem zamrkal do soumraku. „Hezky potichu,“ varovala mě žena. Dřepla si přede mě. Její maska a líčení stále vypadaly děsivě, ale aspoň jsem v ní už neviděl bytost z nočních můr. A toho jsem se držel. Byla to obyčejná žena a za to, jak si ji můj mozek dokresloval, mohly drogy. Dostanu se z toho. Musím přemýšlet. V jedné z kapsiček opasku — mám ho ještě? Patří ta konejšivá tíha, kterou cítím na břiše, jemu? — jsem měl dávidlo. Možná bych s jeho pomocí mohl ze sebe to svinstvo dostat. „Sundám vám to, ale pro všechny bude lepší, když nezačnete dobré lidi v okolí obtěžovat křikem. Rozumíme si? Kývněte, jestli to chápete.“ Přikývl jsem. Do krku a páteře mi vystřelila bolest, až se mi zatmělo před očima. Žena se ke mně naklonila a uvolnila uzel na mém zátylku. Vyplivl jsem roubík. „Mnohem lepší.“ Široce se na mě zakřenila, až mě z toho zamrazilo. „A teď hezky otevřít, potřebujete trochu povzbudit, abyste si tenhle večírek užil. Ne, ne, neperte se se mnou.“ Tentokrát mi ke rtům přitiskla něco jiného, vlhký hadřík čpící charakteristickou vůní artetonika. Sedativum. Pokoušel jsem se před ním uhnout, ale
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS519136