i k Irům, když na ně budeš mluvit dostatečně pomalu a trpělivě. Přikývla jsem a pokračovala v jídle. Skvělá dívka, jak by ne. Dívka, co vyhazuje použité tampóny z okénka. Skoro jsem doufala, že jí ten záchod ucpe. Paní Kneževićová pozorně, s tváří zamrzlou v pohostinném úsměvu, sledovala každé moje sousto: doprovázela očima mou vidličku nahoru a dolů, jako by pointou naší návštěvy bylo, abych uznala, že lepší sirnici jsem v životě nejedla. Ukázala jsem na závin a zvedla palec, abych ji zbavila utrpení. „Dobrý, co? Říká se dobrý. Dooobrýýý.“ Poslušně jsem zopakovala „dooobrýýý“, jako bych to slovo vyslovovala poprvé. „Skvělé děvče, skvělé…“ pokračovala paní Kneževićová, pozorujíc tentokrát obličeje ve vitríně, spíš pro sebe, jako by bylo docela nepodstatné, jestli rozumím nebo ne. „Jak jenom její otec krásně zpíval, panebože… Jako slavík. A je opravdu strašné… jak skončil její bratr.“ Ona neví, že je Armin ve Vídni, pomyslela jsem si. Přestala jsem žvýkat. Chtěla jsem jí něco říct, ale nemohla jsem, to by mě prozradilo. Musela jsem být jako jedna z těch kachniček na poličce, bez jazyka. Ale cosi ve mně nadskočilo, jako vyplašený zajíc z nějakého křoví uprostřed mého hrudního koše. Armin je ve Vídni. Proto jsem taky tady, sedím a jím sýrový závin paní Kneževićové. Protože on je ve Vídni. Pokud tu větu v sobě budu opakovat příliš, přestane dávat smysl, ztratí význam. Armin zase zmizí. „Ví se to… Nechtějí o tom mluvit. Ale ví se, kdo té zimy unesl ty nebohé chlapce,“ mluvila dál paní Kneževićová, teď už zcela ponořená do svých myšlenek, jako bych byla svědkem jejího osobního rituálu, během kterého se jisté mantry musí vyslovovat znovu a znovu, ať už je poslouchá kdokoliv. Každé její slovo mě zasáhlo do hlavy, jako by po mně místo nich házela fotografie a keramické kachničky. 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS518940
„Tak jsem tady,“ řekla Lejla, vrátila se na gauč vedle mě, a přerušila tak paní Kneževićovou v jejích rituálních nářcích. „Slyšelas to?“ řekla jsem potichu, v cizím jazyce. „Ona neví, že je…“ „Co?“ „Že je… on ve Vídni.“ „Má to ona… v pořádku? V hlavě,“ zeptala se zničehonic paní Kneževićová, ukazovala na mě bradou, všechno šeptem a podmračená, spíš kvůli nepříjemnému pocitu, který sama sobě tou otázkou navodila, než z obavy, že bych jí najednou začala rozumět. Moje přitroublost byla věrohodná. „Nemám to v hlavě v pořádku, kamarádím se tady s tím bláznem, což znamená, že jsem úplný idiot,“ řekla jsem s úsměvem anglicky. Lejla se mezi dvěma sousty rozesmála. „Ale ne, Sára je v pohodě. Není šílená… Teda ne úplně. Jestli myslíte tohle.“ „Musí být blázen, když přijela sem,“ prohlásila paní Kneževićová a vzala mi z rukou prázdný talíř. „Kdybych měla kde bydlet někde v cizině, tak bych se sem nikdy nevracela. Chceeeš ještěěě? Jeden kousek? Jeeeden?“ ptala se mě hlasitě, zatímco prstem ukazovala na Lejlinu sirnici. Zavrtěla jsem hlavou. Chtěla jsem jen rychle najít nějakou postel a spát. Pošlu Michaelovi zprávu, že jsem naživu. „Budeme tady spát?“ zeptala jsem se Lejly anglicky. „Na spaní je ještě brzo.“ „Venku je hrozná tma,“ řekla jsem. „A co jako? To jako musíme spát pokaždý, když je tma? Kolik ti je?“ „Víc než tobě,“ odpověděla jsem chladně. Její angličtina byla mnohem lepší než dřív. Chodila na kurz? Cestovala? A ta raketa v autě. Začala hrát tenis a učit se anglicky. Kdo byla tahle žena? Čí sestra? V čím domě? 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS518940
„Kromě toho,“ dodala, „chci vidět katakomby.“ „Teď? V tuhle dobu?“ „Nebuď baba, není ani pět…“ Katakomby. Zlověstný název pro zlověstný domek, co stojí nad dírou v zemi. A všechna ta tma, zvenčí, zevnitř. Zdálo se, že všem kromě mě přišla úplně normální, že to já jsem šílená. U vchodu jsme zaplatily nějaké holce. Nic nám neřekla, jen poskládala naše mince jednu na druhou. Malá kovová věž. Lejla šla první, já ji následovala. Z nitra země k nám doléhal smích nějakého dítěte. „Nejsme tu samy,“ řekla, konečně v našem jazyce, dostatečně daleko od své přítelkyně. V její tváři byly patrny známky nějakého vzrušení, potěšení, jako by vstupovala do domu svého dětství, bez ohledu na tmu a chlad, co bydlely pod vší tou zemí. Pomalu, ale jistě jsme sestupovaly dolů, její dvě oči byly jako špička endoskopu hluboko v zemi. „No tak, Mihajlo! Jdeme!“ zakřičel nad námi ženský hlas. A potom znovu dětský smích, upřímný, ale nemístný. Rozléhal se hluboko mezi skalními stěnami, odrážel se ode zdí. To se v hrobkách nedělá, pomyslela jsem si. V tu chvíli z podzemí vyběhl ten hlučný spratek, dětská hyena, proběhl kolem nás a zmizel na povrchu. Dál už jsme ho neviděly. Zůstaly jsme samy. „Říká se, že tu byl kdysi tajnej průchod,“ řekla Lejla, ta samá Lejla, co před více než dvaceti lety vyvolávala duchy na nějakých dávných narozeninách. Napadlo mě, že v těch holčičích šortkách jí tu musí být chladno. Ale neřekla jsem jí to. Vždycky ji vytáčelo, když si o ni druzí dělali starosti, když jí byť náznakem dali najevo, že je oběť, v jakémkoli smyslu toho slova. Přecházela od jednoho otvoru k druhému a pečlivě si prohlížela jizvy na zdech. 99
Ukázka elektronické knihy