i k Irům, když na ně budeš mluvit dostatečně pomalu a trpělivě. Přikývla jsem a pokračovala v jídle. Skvělá dívka, jak by ne. Dívka, co vyhazuje použité tampóny z okénka. Skoro jsem doufala, že jí ten záchod ucpe. Paní Kneževićová pozorně, s tváří zamrzlou v pohostinném úsměvu, sledovala každé moje sousto: doprovázela očima mou vidličku nahoru a dolů, jako by pointou naší návštěvy bylo, abych uznala, že lepší sirnici jsem v životě nejedla. Ukázala jsem na závin a zvedla palec, abych ji zbavila utrpení. „Dobrý, co? Říká se dobrý. Dooobrýýý.“ Poslušně jsem zopakovala „dooobrýýý“, jako bych to slovo vyslovovala poprvé. „Skvělé děvče, skvělé…“ pokračovala paní Kneževićová, pozorujíc tentokrát obličeje ve vitríně, spíš pro sebe, jako by bylo docela nepodstatné, jestli rozumím nebo ne. „Jak jenom její otec krásně zpíval, panebože… Jako slavík. A je opravdu strašné… jak skončil její bratr.“ Ona neví, že je Armin ve Vídni, pomyslela jsem si. Přestala jsem žvýkat. Chtěla jsem jí něco říct, ale nemohla jsem, to by mě prozradilo. Musela jsem být jako jedna z těch kachniček na poličce, bez jazyka. Ale cosi ve mně nadskočilo, jako vyplašený zajíc z nějakého křoví uprostřed mého hrudního koše. Armin je ve Vídni. Proto jsem taky tady, sedím a jím sýrový závin paní Kneževićové. Protože on je ve Vídni. Pokud tu větu v sobě budu opakovat příliš, přestane dávat smysl, ztratí význam. Armin zase zmizí. „Ví se to… Nechtějí o tom mluvit. Ale ví se, kdo té zimy unesl ty nebohé chlapce,“ mluvila dál paní Kneževićová, teď už zcela ponořená do svých myšlenek, jako bych byla svědkem jejího osobního rituálu, během kterého se jisté mantry musí vyslovovat znovu a znovu, ať už je poslouchá kdokoliv. Každé její slovo mě zasáhlo do hlavy, jako by po mně místo nich házela fotografie a keramické kachničky. 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS518940