německého doktora. Slíbili jí, že na rozdíl od ostatních internovaných bude lékař normálně pracovat a bude alespoň prozatím uchráněn lidových soudů. „Veškerých soudů?“ ujišťovala se. „Ano, lékaři budou mít imunitu. Minimálně po dobu, co je budeme potřebovat,“ odpověděli jí. Römmelová jim uvěřila a dostala nápad. „Znám jednu lékařku,“ odpověděla. „Jmenuje se Ingrid Endlová.“
98
Když se Ingrid dozvěděla, že Polák přežil a navíc jí kvůli němu hrozí trest smrti, vyděsila se. „Ale to on napadl mě, paní Bezoušková, věříte mi?“ „Ale já tě to věřím, Ingridko, co ti na to mám řéct? Je mně tě líto, holka, kdybych tak pro tebe mohla něco udělat,“ hladila ji stará paní po vlasech. Ingrid nevěděla, co si má počít. Věčně se schovávat nemohla a navíc nechtěla paní Bezouškovou ohrozit. A tak když jí přišel vzkaz od doktorky Römmelové, ať se ještě tentýž den sbalí a dostaví se za ní do Hodolan, byla skoro nadšená. Svitla jí naděje, že se z toho maléru dostane. Römmelová jí napsala, že má přijít do tábora k večeru, a kladla jí na srdce, aby u vchodu nahlásila, že je „ta nová lékařka“. Nesměla prozradit, že je pouze zdravotní sestra. Vše je prý domluvené. A tak se Ingrid šla sbalit a poprvé po několika dnech vstoupila do domku, který léta sdílela s prarodiči. Byl celý vyrabovaný. Na zemi ležely věci vytahané z poliček, mezi nimi se válelo rozbité nádobí a rozšlapané potraviny. Všude byl zmatek. Začala rychle sbírat své oblečení, když si všimla, že jeden z rozbitých šuplíků má dvojité dno a vypadla z něj kupa dopisů a pohlednic. Spěšně přelétla text jednoho z nich a zatrnulo v ní.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS518934
Moje nejdražší holčičko, milovaná Ingrid! Každý den na tebe myslím a každým dnem čekám na zprávu od tebe. Moc se trápím tím, proč mi nikdo neodpovídá, a modlím se, ať jsi v pořádku. Text pak pokračoval dál a na jeho konci byl podepsán „tatínek“. Ingrid se oči zalily slzami. Našla i pohlednice s obrázky palem a pláže. Byly na nich známky z USA a taky zpáteční adresa. Takže na ni rodiče nezapomněli! Její tatínek jí psal, má ji rád! Proč jen jí tohle babička zamlčela? Ingrid vůbec nechápala, proč musela žít tolik let ve lži a v pocitu opuštěnosti. Sbalila všechny dopisy do brašny spolu s dalšími věcmi a vydala se do hodolanského tábora. Netušila, že ve stejný den tam mířil i její milovaný Willi. Willi nakonec za večeře od Anežky zaplatil krutou daň. Když její otec jednoho dne zjistil, že za ním dcera chodí do seníku, byl vzteky bez sebe. Okamžitě mladého Němce naložil na koňský povoz a odvezl ho do tábora, kde ho vedení doslova předhodil. „Obtěžoval mou dceru,“ oznámil strážným. „My si to s ním už vyřídíme,“ prohlásil muž u brány a sedlák se spokojeně obrátil na cestu domů. Před vchodem si však všiml velké skupiny lidí. Byl si jistý, že zahlédl Žida Otakara Scheina, kterého znával před válkou. Vydal se k němu, oslovil ho a Schein ho pozdravil. Vypadal zbědovaně. Sedláka to znepokojilo a zase se vrátil k bráně, aby se zeptal, co to má znamenat, proč tady proboha internují i Židy? „Nezajímejte se, to není vaše starost,“ odbyla ho stráž. Sedlák se vydal na cestu domů celý zmatený. Willi zažil v táboře kruté přivítání. Nejdřív musel spolu s ostatními sledovat popravu muže, který se prý vzepřel strážím. Muž měl zcela
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS518934
100
fialovou a nateklou hlavu, Willi v životě nic podobného neviděl. Ten zmlácený pak šel k oprátce úplně apaticky, jako by to pro něj bylo vysvobození. Celou děsivou scénu musely sledovat děti i ženy. Některé děti stály přímo pod šibenicí a vyděšeně vzlykaly. Nikdo však nesměl uhnout pohledem, jinak dostal ránu. Najednou muž visel na oprátce a chvíli sebou cukal. Bylo to děsivé a pro Williho to byla zatím ta nejhorší věc, jakou kdy zažil. Mrtvola pak zůstala viset na šibenici a po dvou se u ní střídali internovaní Němci. Museli u ní klečet a vztahovat k ní ruce. Jakmile někomu poklesla brada nebo si položil ruce na hrudník, dostal výprask bičem. To už ale Wilhelm neviděl. Hned první večer totiž dostal na přivítanou „čaj“. „Kdo je tvoje matka? Němka, nebo Češka? Němka!“ práskal ho bičem jeden z mladíků, zatímco ho Willi na kolenou prosil, aby toho nechal. Nebylo mu to však nic platné. „Pro nás jsi nešil boty, zato pro Němce ano!“ pokračoval mučitel. „Naše české dívky teď budeš, ty svině, znásilňovat, to by se ti líbilo,“ přisadil si druhý, zatímco Williho častoval dalšími ranami. Wilhelm zakrátko upadl do osvobozujícího bezvědomí, ale muži na něj vylili kýbl s ledovou vodou, aby se probral. Pak ho popadli za ruce a odvlekli ho do bunkru, který byl opatřený těžkými železnými dveřmi. Na zemi tam už leželo několik dalších mužů a jeden mladý chlapec, mohlo mu být tak šestnáct let. Willi, probuzený ledovou vodou, slyšel, jak jeden z nich stráže prosí, aby ho pustily na záchod. „Vyser se do kapesníku a vyhoď to oknem ven,“ poradil mu škodolibě mladík z Moravské brigády. Ale v místnosti žádná okna nebyla. Když Williho položili na zem, cítil už jen vlhkost a chlad. Rány na zádech ho nesnesitelně štípaly. Myslel na maminku Adu, jedinou ženu, kterou miloval.
Ukázka elektronické knihy