Kristýna Sněgoňová
se nás. Zaváhat znamenalo znovu zpochybnit svou schopnost stát v čele pirátské posádky, a to mohlo znamenat jeho konec. Nemohl jsem Giuseppemu pomoct jinak než pomyslným držením pěstí. Kdybych do souboje zasáhl – i kdyby mi nevzali zbraně a já nešel s holýma rukama proti palsekům a pistolím –, jen bych tím Itala oslabil. Prohrál by kontumačně a nás by rovnou zabili. A tak jsem jen stál a sledoval, jak kolem sebe ti dva pomalu, číhavě krouží. Zavládlo hrobové ticho. První výpad provedl Loyd. Pohnul se rychle jako kobra rozhodnutá uštknout. Vzduchem zavířil prach, když se vymrštil kupředu, ruku s nožem namířenou na Giusep peho hlavu. Jedna rychlá rána do tváře, obrovský psychologický efekt, konec souboje. Giuseppe se stihl natočit a čepel ho minula jen o milimetr. Neztratil ani sekundu a ještě v pohybu útok opětoval. Na to, o kolik větší byl, mě jeho mrštnost překvapila. Jenže Loyd snadno uskočil. Pak si přehodil nůž z ruky do ruky a zase zpátky, jako by se Giuseppemu vysmíval. Provedl klamný výpad, ale Ital se nachytat nenechal ani tentokrát. Loyd se uchechtl. „Hezky tančíš.“
98
TISK_Mrtva schranka_VNITREK.indd 98
25.11.2022 11:31:25
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS518811