98 Biomedicínská ergonomie
yšlenkové konstrukce, které se tváří jako sjednocující m nebo přemosťující prvky, přinášející řešení tam, kde vědecké postupy ještě nestačily přinést přijatelné poznatky. Pseudovědeckých mostů je velké množství a jsou často velmi odolné. Jedním z nich je i tzv. memetika. Proč se tímto fenoménem v ergonomii designérských oborů zabývat? Důvodů je více, ale na úrovni základních ergonomických postulátů jde především o demonstraci toho, jak lze konstruovat pseudovědecké teorie a jak je v praxi odlišit od racionálních vědeckých systémů. Tento přístup u základního učebního textu není asi příliš konvenční, ale i bludné cesty lidského poznání mohou být poučné, zvláště u oborů, které nejsou bytostně spjaté se základními „tvrdými“ vědními disciplínami. Začněme definicí toho, co je věda, resp. jaká jsou kritéria pro označení určitého souboru znalostí za vědu. American Association for the Advancement of Science (AAAS) stanovila sedm kritérii, které musí disciplína aspirující na označení „vědecká“ splňovat. Musí realizovat: měření, třídění poznatků, jejich kvantifikaci, provádět usuzování, formulovat předpovědi, vymezovat vztahy a stanovit způsoby sdělování výsledků. Před padesáti lety (1976) formuloval zoolog Richard Dawkins (nar. 1941) podivnou teorii o replikujících se „genech kulturních informací“. Tyto „geny“ nazval memy (ř. mimema – nápodoba). Dawkins vycházel z představy, že jsou-li geny základní evoluční jednotkou, která přenášenou informací navozuje vznik složitých biologických strojů, vč. člověka, memy, které jsou obdobou genů, jsou nositely kulturních dědičných informací. Jak vypadá mem? Podle zastánců memetických teorií mohou mít memy jednoduchou nebo i komplikovanou formu. Jednodu chým memem je například melodie, článek, obraz, text knihy atd. Složité memy tvoří politické přesvědčení, náboženská víra, umělecký styl atd. Memy se mohou šířit bez ohledu na jejich význam pro určitého člověka. Tj. bez ohledu na jejich užitečnost nebo škodlivost. Neexistuje žádná struktura CNS, kterou by bylo možné identifikovat jako sídlo memu – pokud nepřijmeme absurdní koncepci, že člověk je soubor memů. Memetika popisuje dvojí možnost šíření memů: • vertikálně se šíří mezigenerační memy: prarodiče → rodiče → děti → vnuci atd. Pomocí vertikálního šíření získáváme určité vzorce chování, dovednosti, tradiční společenské chování a návyky, • horizontálně se šíří memy mezi vrstevníky. Často jde o negativní návyky typu konzumace drog, agresivity apod. Pokud se memy sdružují, vznikají memplexy. Memplexem je podle těchto konceptů i ergonomie, další vědní obory, ale i knihovny, elektronické nosiče informací, archivy atd. Memy také mutují. Při přepisu informací se naše interpretace faktů může měnit, tím dochází k mutaci memů. Již stručný výčet základních floskulí (prázdných výrazů) memetiky vykazuje ve světle principů exaktní vědy zásadní pochybnosti.
Tzv. společenské vědy stavějí na slovu, pro které hledají obsah. Exaktní vědy hledají slovo pro označení faktů. Slovo mem je nepochybně zajímavý útvar. Pokud by memetika byla pokusem vnést exaktní metodiku, pozorování a fakta do společenských věd, nelze ji sice bez dalších atributů považovat za vědu, ale je možné „držet palce“. Jinak jde sice o populární, ale jen populární pseudovědu. Možná, že by stálo za to zamyslet se nad historickým vývojem designu a nad jeho vztahem k evoluci kognice.
2.7 Emoce, limbický systém, osobnost 2.7.1 Fenomenologie emocí Emoce, city (lat. motio, emovere – pohyb, vzrušení), jsou procesy spojující subjektivní zážitky (libost/nelibost) s fyziologickými parametry organismu (frekvence dýchání, srdeční frekvence), motorickými reakcemi (gestikulace, mimika) a změnami pozornosti subjektu. (Historické označení emocí – „hnutí mysli“.) Emoce nám umožňují zaujmout vztah ke vzniklé situaci, kterou nám signalizují smyslové orgány. Připravují emočně dotčeného jedince k reakci na danou událost a posilují jeho schopnost uložit obraz řešené situace v paměti. Emoce posilují fixaci paměťové stopy. Informace provázené silným emočním zážitkem se proto lépe a dlouhodobě pamatují. Nálada = déletrvající emoce Je mnoho systémů, které se snaží emoce třídit, kategorizovat a řadit. Pro potřeby ergonomie je postačující rozlišovat čtyři nejčastější emoční stavy: • strach – nejčastější emoce naší kulturní oblasti. Fyziologický „strach“ je vyvoláván pocitem kon krétního nebezpečí nebo ohrožení. Reakcí je obvykle útěk, boj nebo submisivní chování. Mírnou formou strachu je obava; vystupňovaný strach je považován za emoci hrůzy. Úzkost nemá konkrétní předmět, jde o tušení ztráty určité hodnoty významné pro daný subjekt; • zlost (hněv) – podnětem je obvykle nějaká překážka nebo nepřítel. Reakcí může být útok, agrese nebo potlačení a submise. Výraznější formy zlosti jsou označovány za vztek nebo zuřivost; mírnější formou je rozzlobení; • radost – spouštěčem této emoce je obvykle úspěch v některém druhu aktivity nebo zisk. Radostná reakce je provázena různým stupněm celkového uvolnění a radostnými motorickými projevy – například živou gestikulací nebo smíchem. Mírná forma radosti se prezentuje jako spokojenost. Výraznějším projevem radosti je extáze. Vrcholným projevem radosti je emoce štěstí; • smutek – je projevem ztráty určitých hodnot, výrazem neúspěchu a beznaděje. Vnějším projevem smutku je
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS518599