Děvčátko se schoulilo do rohu kočáru k oknu a smutně se dívalo na své milované střevíčky. Co teď s nimi, když ji chce čarodějnice sníst? Jak litovala, že neposlechla maminku a nezůstala na zahradě! Co tomu řeknou rodiče, až se vrátí domů a Helenka nikde? Tatínek zesmutní a maminka se rozpláče. Budou ji hledat? Budou po ní pátrat? Určitě budou! Tahle myšlenka byla jediným paprskem naděje v malém srdíčku. Snad ji najdou a vysvobodí z moci čarodějnice. Ale kdo rodičům řekne, kam ji čarodějnice odvezla? Jejich dům byl na samotě, nikdo kočár neviděl. I kdyby. Ji přece odvezla milá stará paní. Komu by napadlo, že se z ní vyklube zlá a krutá čarodějnice? Její pohled znovu zalétl k modrým střevíčkům. Co kdybych vyhodila jeden střevíček z okna? Maminka střevíček pozná a bude vědět, kudy jsme jeli. Rozhodnuto! Čarodějnice v rohu kočáru podřimovala a občas hlasitě zachrápala. Přijížděli na křižovatku. Helenka tiše vyzula jeden střevíček a čekala, až křižovatku přejedou. Pak rychle vyhodila střevíček z okna kočáru. „Co to děláš?“ vykřikla čarodějnice a zamračila se na ni. „Letěla mi okolo nohy vosa. Bála jsem se, aby mi nedala žihadlo,“ odpověděla Helenka duchapřítomně. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS518583
Vtom skutečně proletěla vosa kočárem. Čarodějnice jí bezděky přikývla. Ale pak ji zlostně napomenula: „Nestarej se o vosy! A buď zticha!“ Helenka teď byla opravdu zticha, jen aby čarodějnice usnula, než dojedou na další rozcestí. Trvalo to dlouho. Konečně hlava čarodějnice klesla a její chrápání znělo Helence v uších jako hudba. Kočár odbočil na polní cestu, a proto vyhodila Helenka druhý střevíček. Šťastnou náhodou dopadl do středu silnice. Za několik minut přijeli na další křižovatku. Tatínek nebude vědět, kudy má jít, kde mě má hledat, povzdechla si Helenka. Oba střevíčky jsou už pryč. Pak si vzpomněla na punčošky. Rychle je svlékla a jednu vyhodila z okna. „Co to vyvádíš?“ vykřikla náhle čarodějnice a uchopila ji za rameno. „Proč jsi si zula střevíčky?“ „Bylo mi horko,“ zašeptala Helenka. „Nesmysl! Hned si je obuj!“ „Ne! Nemohu!“ „Ráda bych věděla proč?“ „Vypadly mi z okna. Nemohli bychom jet zpátky a hledat je?“ řeklo děvčátko chytře. „Mám je tak ráda.“ „To mi ani nenapadne,“ odsekla čarodějnice. Podezírala Helenku, že hledání střevíčků je jen pouhá
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS518583
záminka, aby se mohla vrátit. „Musíš to bez nich vydržet,“ řekla přísně. Přijížděli k velkému zámku. Lokaj zatroubil a kočár zastavil u krásného schodiště. Čarodějnice poručila Helence, aby vystoupila. „A jsme doma,“ zasmála se. „Zaveď ji do bílé věže, do zeleného pokoje,“ nařídila lokaji. „A dobře hlídat, než přijdu.“ Lokaj vyhlížel jako gorila. Ale Helence se zdál mnohem hezčí než čarodějnice. Když šli po schodech nahoru, zašeptala Helenka: „Buď tak hodný a nezavírej mě do věže. Propusť mě na svobodu z toho hrozného zámku.“ „Nesmím,“ odpověděl lokaj. „Kdybys utekla, snědla by čarodějnice mne.“ Lokaj gorila mluvil na oko přísně, ale Helenka tušila, že ji lituje, že není zlý. Vedl ji po úzkých točitých schodech do malé komůrky ve špičce věže. „Tady počkáš, až přijde čarodějnice!“ nařídil. Pak odešel. Těžké okované dveře za sebou pečlivě zamkl. Helenka se rozplakala. To je divný zelený pokoj. Čtyři holé stěny, zamřížované okno. Najednou jako by ztrácela všechnu naději. I kdyby rodiče zámek čarodějnice našli, jak by mohli najít tohle vězení? Kolik takových zelených pokojů asi v zámku je? A vtom si vzpomněla, že by mohla vyvěsit z okna 100 Ukázka elektronické knihy