knihy. Byl bych rád, kdyby vyšla tam. Zapustil bych tak v novém domově kořeny.“ Jakobovits zavrtěl hlavou. „Než se hlína přesune.“ „Kdo ví, co bude?“ Langer se otočil k Jakubovi. „Kdo jiný by to měl chápat, když ne ty? Učitel? Koho by to napadlo? Jeden týden odpromuješ na právnické fakultě a další týden… se ocitneš tady. Přebíráš po mně místo. No tak, Tobiáši. Přiznej, že jsi rád.“ „Jistěže jsem. Ale Jiří, předáváš mu danajský dar.“ „Pořád lepší dar od něj než od nich,“ odtušil Glanzberg. „Přesně tak,“ přitakal Langer. „Jejich právo je úplně zvrhlé. Každý převod vlastnictví je krádež. Čím by Jakub trávil čas? Převáděním židovských továren do árijských rukou? Ne, nelitujte ho. Byl ušetřen. Spíš byste měli litovat chudáky jeho spolužáky, ti se musí řídit příkazy našich nových vládců. Jakub bude učit.“ „Zůstane tady a bude bojovat,“ dodal Jakobovits. „Z Jáchymky se odboje dočkáme jen těžko,“ namítl Langer. „To se pleteš,“ nedal se Jakobovits. „Setrvání v Praze je odbojový čin. Celé město vře touhou po vzpouře. Nejsme v Polsku. Ty opouštíš loď a my o tvůj záchranný člun rozbíjíme lahev nejlepšího vína.“ „Kéž bych to viděl tak jako ty,“ ozval se Muneles. „Otto, vždyť na to máš stejný pohled. Zůstáváš tady. Teď není vhodná doba vytvářet malicherné kliky. Sionismus je zlaté tele, oslabuje nás, a přitom čelíme strašlivé hrozbě. Rozdělíme se, a oni zvítězí. Jiří, komu nebo čemu jsi oddaný? Těm, co nadále stojí při nás, i když je ohrožená jejich svoboda, nebo ideálu, který chce náš národ umístit do jakéhosi písečného ghetta? Já z Prahy neodejdu. Nikdo z nás neodejde. Tady je středobod židovského života, ať už s jejich zákony, nebo bez nich.“ „Tobiáši, prosím tě,“ namítl Muneles. „Jiří je ideolog, básník. A ne dezertér.“ „Kdepak,“ oponoval Langer. „Jsem realista. Říšský protektor von Neurath nás těmi nařízeními úplně oslabil. Nehodlám tuhle válku prosedět v izolaci.“ (102)
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS518569
„Radši uchřadneš někde v poušti,“ povídal Jakobovits dál, „budeš kopat strouhy a budou tě otravovat velbloudi.“ Jakub se zasmál a otřel si rukávem pusu. „L’chaim,“ prohlásil Glanzberg a pozvedl sklenici. „Na našeho přítele Jiřího Langera a jeho proměnlivé ideály. Na posledního velkého věčného žida. Doktor Jakobovits chtěl nejspíš říct, že nám budeš chybět.“ „Proč?“ nedal se Jakobovits. „Co nevidět ho máme zpátky. Vy s Jakubem mu zatím budete držet teplé místečko. Proto jste tak dřeli, ne? Na fajnové doktoráty v profesích, které nám zakázali, a vy teď musíte trčet v Jáchymce.“ „Sice si tohle povolání sami nevybrali,“ povídal Langer, „ale v téhle době ho musejí vzít s povděkem.“ „A proto to pro ně má být jednodušší?“ vložil se toho Jakobovits. „Budeš mít cestou klidnější spaní, když víš, že ti do plachet fouká vítr jejich zničených snů?“ Langer se natáhl přes stůl a položil ruku Jakubovi na rameno. „Jakube, nezlob se na něj. Rabín z Belzu mi kdysi řekl, že cílem je někdy samo učení. Vím, že jsi stál o něco lepšího, a mám-li být upřímný, nevím, co bych dělal na tvém místě, kdyby všechno, o co jsem kdy usiloval, přišlo vniveč.“ Tobiáš Jakobovits se opřel a pohladil si bradku. „Nejspíš bys odjel do Palestiny,“ jízlivě se usmál. „Na lodi bláznů.“
Františka Roubíčková seděla u kuchyňského stolu a dívala se, jak u zčernalého filtru cigarety dohořívá smutná svatozář. Už jedenáct let patřila k nim, jedla jejich jídlo, účastnila se jejich rituálů, krčila se před jejich Bohem, ale po jejich prokletém přijetí zatoužila, až když ji Ludvík i s holkami nahnal na matriku v nové kanceláři Rady židovské obce. „Ty ne,“ zarazil ji a jemně jí vykroutil pero z ruky. Poodstoupila (103)
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS518569
a sledovala, jak se od hrotu pera táhne jeho jméno vyvedené černým inkoustem. Když se podepsal, podržel pero nad stránkou a podíval se na úředníka. „Co holky?“ zeptal se. „Matka je…“ Úředník se rychle podíval na Františku, pak přikývl. „Holky taky,“ odpověděl. Za nimi: šepot. Mischlinge – míšenky, to slovo bylo tak potupné, tak definitivní, pupečníková šňůra spojující těla a krev. Její tělo. Její krev. Ludvík dopsal jména dcer a Františka se zachvěla. Jak ráda by vedle jejich jmen viděla to své. Ano, byla to pravda. Konečně věděla, co to znamená být vyvolený mezi národy, co znamená být povolaný. A to si myslela, že se na jejich rodinu krátce usmálo štěstí. Ludvík si dva měsíce před tím, než do Prahy napochodovali Němci a město přiškrtili, našel stálou práci u pana Duráka, obchodníka s dámským oblečením. Konečně měl práci, z níž se mohl každý večer vracet domů k rodině. Krátce po příchodu Němců Židé nesměli opouštět Prahu bez povolení a Ludvíkovo nové zaměstnání se ukázalo jako ještě větší výhra. Kdyby nenatrefil na pana Duráka, kdyby toho přívětivého Sudeťáka neokouzlil polopravdami o předchozích obchodních úspěších, holky by určitě trpěly hladem. Panu Durákovi se za německé okupace rovněž vedlo dobře a rád se o úspěch podělil se zaměstnanci. Jednoho dubnového večera si přišli do hostince na Novém Městě poslechnout jeho obchodní plány. „Se staromódními podniky, které berou zboží do komise, končíme,“ prohlásil. Prohnal se kolem nich číšník a položil před ně talíř pivního sýra. „S ježděním a ponocováním je konec. Ve městě teď máme armádu zákazníků.“ Muži se k němu naklonili. „Dobře je znám. Bojoval jsem s nimi a bojoval jsem proti nim. Vůbec se nezměnili. Jde jim jen o vítězství, nechají se jím zaslepit. V obchodě to platí rovněž. Musí si myslet, že jsou vítězové. Nechte je, ať vám vrazí kudlu do srdce. Uvidíte.“ Vyplivl kousek kůrky ze sýra na stůl. „Peníze se nám budou jen sypat!“ Ludvík během teplého jara získal sebevědomí a první měsíc prodal nejvíc šatů ze všech prodavačů pana Duráka. Františka v tom muži, který s ní sdílel lože, poznávala chlapce, který ji kdysi okouzlil svými (104)
Ukázka elektronické knihy