knihy. Byl bych rád, kdyby vyšla tam. Zapustil bych tak v novém domově kořeny.“ Jakobovits zavrtěl hlavou. „Než se hlína přesune.“ „Kdo ví, co bude?“ Langer se otočil k Jakubovi. „Kdo jiný by to měl chápat, když ne ty? Učitel? Koho by to napadlo? Jeden týden odpromuješ na právnické fakultě a další týden… se ocitneš tady. Přebíráš po mně místo. No tak, Tobiáši. Přiznej, že jsi rád.“ „Jistěže jsem. Ale Jiří, předáváš mu danajský dar.“ „Pořád lepší dar od něj než od nich,“ odtušil Glanzberg. „Přesně tak,“ přitakal Langer. „Jejich právo je úplně zvrhlé. Každý převod vlastnictví je krádež. Čím by Jakub trávil čas? Převáděním židovských továren do árijských rukou? Ne, nelitujte ho. Byl ušetřen. Spíš byste měli litovat chudáky jeho spolužáky, ti se musí řídit příkazy našich nových vládců. Jakub bude učit.“ „Zůstane tady a bude bojovat,“ dodal Jakobovits. „Z Jáchymky se odboje dočkáme jen těžko,“ namítl Langer. „To se pleteš,“ nedal se Jakobovits. „Setrvání v Praze je odbojový čin. Celé město vře touhou po vzpouře. Nejsme v Polsku. Ty opouštíš loď a my o tvůj záchranný člun rozbíjíme lahev nejlepšího vína.“ „Kéž bych to viděl tak jako ty,“ ozval se Muneles. „Otto, vždyť na to máš stejný pohled. Zůstáváš tady. Teď není vhodná doba vytvářet malicherné kliky. Sionismus je zlaté tele, oslabuje nás, a přitom čelíme strašlivé hrozbě. Rozdělíme se, a oni zvítězí. Jiří, komu nebo čemu jsi oddaný? Těm, co nadále stojí při nás, i když je ohrožená jejich svoboda, nebo ideálu, který chce náš národ umístit do jakéhosi písečného ghetta? Já z Prahy neodejdu. Nikdo z nás neodejde. Tady je středobod židovského života, ať už s jejich zákony, nebo bez nich.“ „Tobiáši, prosím tě,“ namítl Muneles. „Jiří je ideolog, básník. A ne dezertér.“ „Kdepak,“ oponoval Langer. „Jsem realista. Říšský protektor von Neurath nás těmi nařízeními úplně oslabil. Nehodlám tuhle válku prosedět v izolaci.“ (102)
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS518569