„podivný hustý opar nebo kouřovitá mlha“. „Slunce,“ zaznamenal White, „svítilo mdle jako měsíc za mrakem.“ Na východě Anglie uvízly lodě v přístavu, protože je posádky v mlze nedokázaly řídit. S ponurou oblohou se mísily zplodiny z továren spalujících uhlí. Mlha „se nepodobala ničemu známému, kam až sahá paměť lidstva“. Podivný mrak plující nad západním světadílem způsoboval silnější bouře, než jaké kdo kdy zažil. Americký velvyslanec v Paříži byl na bouře zvyklý, ale záhadná mlha v něm vzbuzovala zvědavost. Tím velvyslancem nebyl nikdo jiný než Benjamin Franklin, legendární vševěd známý jako jeden ze zakládajících otců Spojených států. Už dříve proslul pokusem s pouštěním draka v bouřce, kterým prokázal elektrickou povahu blesku – byl při tom opatrnější, než se zdá. Ve Francii podle všeho provedl další experiment, aby ukázal, že „suchou mlhou“ zakrývající město jen stěží projdou sluneční paprsky. Zapsal si, že když paprsky soustředil pomocí lupy, „sotva zapálily hnědý papír“. Na základě tohoto výzkumu předpověděl, že v zimě „brzy udeří mrazy“. Měl pravdu. Podle dopisů z Nizozemí začalo už v červnu opadávat listí ze stromů a lesy vypadaly jako na konci podzimu. Následovala nejchladnější zima za posledních 250 let. Průměrná lednová teplota v západní Evropě, minus 0,6 °C, byla o víc než tři stupně nižší než průměr za uplynulých třicet let. Koncem roku 1783 nazvali Evropané tohle prapodivné období annus mirabilis, Rok divů. V čerstvě narozených Spojených státech uzavřel led od ledna do března přístav v Baltimoru, teploty v Connecticutu klesly na minus 24 °C a stromy na Aljašce stěží vůbec rostly. Pod hustým oparem a krvavě zbarveným sluncem kdekdo očekával příchod soudného dne, ale sekulárně založený Benjamin Franklin situaci vyhodnotil věcněji. V přednášce pronesené
97
Bjarnason.kn.bl.indd 97
19.09.22 15:09 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS518565
následujícího roku ve Spojených státech uvedl, že „všudypřítomná mlha“ pochází z Islandu, přesněji řečeno z nechvalně proslulé sopky Hekla, kde, jak věděl, došlo k erupci v roce 1766. Byl blízko, ale úplně se netrefil. Ve skutečnosti se země otevřela v největším sopečném výbuchu za tisíc let asi sedmdesát kilometrů od Hekly. 130 kráterů rozmístěných na zhruba pětadvaceti kilometrech podél sopečné pukliny chrlilo lávu osm měsíců a jedovaté plyny se z nich valily po celé severní polokouli a možná ještě dál. Erupce měla tak rozsáhlé, různorodé a mimořádné dopady, že se tomu skoro nechce věřit. Anglické dělníky dusila suchá sirná mlha a způsobila desítky tisíc úmrtí. Během příšerných letních bouří padaly kroupy, které údajně „měřily po obvodu až pět palců“ a podle novin Newcastle Courant zabíjely dobytek. Jedovatá rosa a tuhé mrazy poškodily úrodu. V Polsku napadl v červnu sníh. A neobvyklé úkazy se šířily dál: v červenci už opar zaznamenali i v Číně. Japonsko postihla výrazná neúroda rýže a následoval nejtěžší hladomor v dějinách země. V ústně tradovaných inuitských pověstech se zmiňuje „léto, které nepřišlo“. Chladné počasí v Eurasii a Africe oslabilo africké i indické monzuny a bez monzunových dešťů zasáhlo Indii a některé oblasti Číny ničivé sucho. Slabé monzuny také způsobily rekordně nízkou hladinu vody v Nilu, což vedlo k hladomoru. V následujícím roce ztratil Egypt přibližně šestinu obyvatelstva. V průběhu dalších měsíců se dopady projevovaly ještě citelněji. Ve Franklinově vlasti klesly zimní teploty na východním pobřeží 4,8 stupně pod průměr. V New Orleansu zamrzla řeka Mississippi a v Mexickém zálivu zaznamenali ledové kry. Mimořádné zamrznutí Chesapeakské zátoky zdrželo politiky, kteří se plavili do města Annapolis s úmyslem odhlasovat přijetí Pařížské smlouvy a ukončit tak americkou válku za nezávislost.
98
Bjarnason.kn.bl.indd 98
19.09.22 15:09 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS518565
Tehdy se Island – země, která nikdy neobsadila jiný stát, neprosadila žádné náboženství ani neměla žádný ekonomický vliv – poprvé ocitl ve středu celosvětového zájmu. ~ Až na jeden zásadní rozdíl je Island v podstatě Havaj obrácená vzhůru nohama. Obě oblasti leží v místech mimořádně aktivních „horkých skvrn“, kde roztavená hornina (magma) neustále proudí ze středu země (zemského pláště) do magmatických krbů (vulkánů) pod zemskou kůrou. Na rozdíl od Havaje se ovšem Island nachází na hranici tektonických desek, přímo na puklině tvořící předěl mezi Eurasijskou a Severoamerickou deskou. Hranice desek se od sebe neustále vzdalují – 2,5 centimetru za rok –, což způsobuje další sopečnou aktivitu kromě té související s horkou skvrnou. Proto má Island, rozlohou šestinásobně větší než Havaj, také pětkrát více činných sopek. Na Středoatlantském hřbetu leží i další ostrovy, například Azory a Kanárské ostrovy. Tam však bez přispění horké skvrny dochází k erupcím jen s odstupem několika století. Na Islandu erupce probíhají v průměru každé čtyři až pět let. Po objevení a osídlení ostrova netrvalo dlouho, než ho Evropané začali vnímat jako „zemi ohně a ledu“. Tohle označení je v podstatě stejně staré jako vynález řízeného užívání ohně – plus minus čtyři sta tisíc let – a slouží jako shrnutí hlavních rysů Islandu na obálkách starších i novějších knih, v reklamách na výlety sněžným skútrem na sopku, v prvních verších textu písně Immigrant Song kapely Led Zeppelin, na etiketách předražené místní vodky a v klasickém románu Julese Verna Cesta do středu Země, který čtenáře zavede do nitra sopečného kráteru pod ledovcem Snæfellsjökull. První islandský překlad z roku 1944 nesl prostý název Tajemství
99
Bjarnason.kn.bl.indd 99
Ukázka elektronické knihy
19.09.22 15:09