98
ANNABEL MONAGHANOVÁ
Leo nikdy nevkročil do mé ložnice. Když jsou děti doma, nedotkne se ani mé ruky. Nebavíme se o tom, ale zřejmě chápe můj instinkt je chránit. V nejtemnějším zákoutí své bytosti, kde malý kousek mě ještě rozpoznává realitu, vím, že Leo je jen dočasná záležitost. Čeká mě příšerný pád, ale dokud to dokážu udržet jako svůj problém, ne jejich, stojí to za to. Začne se mnou chodit běhat a tvrdí, že je to nuda. Mám ráda okruh, protože mě to nutí ho dokončit. A upřímně, celý můj život je okruh, každý den končím přesně tam, kde jsem začala. On má rád pestrost, a tak začínáme zkoumat zapadlé venkovské cesty, vinoucí se kolem Laurel Ridge. Některé jsou dlážděné a jiné prašné, zvuk našich kroků se mění, jak tak běžíme. Občas mineme dům obehnaný ohradou, ale většinou jsou na obou stranách louky, lemované posledními narcisy. Staré třešně a dříny nabízejí tu a tam stín, a když správně foukne vítr, probíháme sprškou bílých květů, jsou jako konfety. Někdy běžíme tak daleko, že se zpátky vracíme chůzí, a občas mě drží za ruku. Jsme v plném proudu několik dní se táhnoucího rozhovoru, který se točí kolem nejnicotnějších a nejkolosálnějších detailů z našeho života. „Takže, moje máma měla rakovinu plic,“ líčí mi v chůzi. „Ale mně to neřekli až do samého konce. Nechtěli mě rušit při natáčení, jako by na tom záleželo.“ Chvíli mlčí. „Nakonec jsem ji viděl den před tím, než umřela. Luke u ní byl čtrnáct dní, to mě fakt naštvalo. Poslední, co mi řekla, bylo ‚filmové hvězdy nechodí do hospiců‘.“ „A co dělá Luke?“ „Je právník. Právníci asi do hospiců chodí. Zkrátka, ve třech dnech jsem se dozvěděl, že je nemocná, rozloučil se s ní a ona umřela.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS518376