JA M E S
PAT T E R S O N
•
S K R Y T Ý
Z Á M Ě R
„Je to práce. Stejně jako kterákoliv jiná,“ uklidňoval ji Potter. „Ne, Dano, to teda není.“ „Musíš k tomu tak přistupovat, jinak jsme na to nikdy neměli přistoupit.“ Rozhostilo se ticho, než Mary vyprskla. „Miluju našeho syna nade vše.“ Potter si odkašlal. „A teď se nám naskytla šance Jessemu pomoct a konečně mu dopřát život, jaký si zaslouží.“ Mary po tváři stekla slza. „Tolik se o něj bojím.“ „Když tohle zvládneme, bude mít velkou šanci. Znáš výši odměny.“ „Chci tomu věřit, ale…“ „Zvládneme to,“ stál si za svým Potter. „Jsme přece profesionálové, ne?“ Utřela si zmáčené tváře a nepatrně se usmála. „Můžeš mi to prosím následující dva dny pravidelně připomínat?“ „Samozřejmě. Měj na mysli tohle – je to jako hra. Hra, kterou pokaždé vyhrajeme. Ruku na srdce, copak jsme někdy šlápli vedle?“ Mary se úsměv protáhl od ucha k uchu a zavrtěla hlavou. „Ani jednou.“ „Tak vidíš. Jenom si trochu pohrajeme a všechno bude fajn.“ Mary si povzdechla a stiskla manželovi dlaň. „Jak je to ještě daleko?“ „Asi dvacet minut.“ „Peter nás měl poslat blíž,“ řekla. „Větší vzdálenost je pro nás výhodnější,“ poznamenal Potter a mrkl na navigační systém GPS, připevněný na přístrojové desce. GPS zobrazovala topografickou mapu s vyznačenými soukromými pozemky. Většina území Texasu patřila soukromníkům, jen nepatrná část půdy ještě zůstala v rukách státu. Když slunce vystoupalo nad obzor, Potter uviděl, jak se dvouproudová silnice stáčí k velké ocelové bráně s upozorněním od 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS518225
JA M E S
PAT T E R S O N
•
S K R Y T Ý
Z Á M Ě R
Úřadu pro správu půdy. Cesta byla uzavřená. Zastavil a řekl: „Vylomím zámek a ty za námi bránu zavřeš.“ Mary udělala, co jí řekl, nato projeli bránou, až se dostali na úsek, odkud na ně z hlavní silnice nikdo nedohlédl. Potter vůz zaparkoval a vypnul motor. Venku byla zima, teplota poklesla k nule. Dvojice byla zahalená do maskáčového oděvu a perfektně splývala s okolím. Vyvedli koně z přívěsu a poté, co si na ramena naložili těžké batohy, naskočili do sedel a vydali se vstříc písčité stezce, jež vedla podél úbočí stolové hory zarostlé trnitým křovím. S přibývajícími paprsky se vzduch oteploval a koně se zakrátko začali potit. Po třech kilometrech sešli k vyschlé říčce, která se táhla spletí keřů a travin. Po dalších třech kilometrech vystoupali na skalnatý výchoz a dál směřovali na jihozápad. O hodinu a devět minut později dorazili ke korytu potoka, koně nechali ve stínu odpočinout. Potter z batohu vytáhl ruční pilku, uřezal pár větviček ze stromu zvaného palo verde a navršil je na břeh vyprahlého koryta. Kopec před nimi byl velmi strmý, plný kamení a téměř bez vegetace. „Nemusíme spěchat,“ řekl Potter. „Alespoň nevyplašíme psy. Vítr naštěstí fouká v náš prospěch.“ Mary přikývla a pomalým krokem ho následovala vzhůru. Dávala si pozor, aby šla přesně v jeho stopách. Když se vyškrábali na vršek kopce, zaslechli z dálky zakokrhání, cinkání kravských zvonců a koňské řehtání. S batohy na zádech se plazili po hřebeni kopce, dokud pod sebou nespatřili rozlehlé údolí. Od kraje ke kraji se střídala obdělaná půda s houštím a v dálce stálo několik stodol a ohrad pro dobytek. Hlavní pozornost na sebe upírala majestátní hacienda s bílou zídkou, taškovou střechou a terasou, kterou i v brzkých ranních hodinách zaplavovalo teplé slunce. Potter s břichem na prašné cestě vytáhl z batohu dalekohled značky Leica Geovid. Nasměroval jej na terasu a spatřil 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS518225
JA M E S
PAT T E R S O N
•
S K R Y T Ý
Z Á M Ě R
dvanáct lidí u tří stolů, všichni muži ve středních letech. Snídali a pili kávu. Většina z nich na sobě měla plátěné bundy, někteří měli přes ramena přehozený lovecký oranžový šátek. „Přesně na svých místech,“ komentoval Potter. „Vidím je,“ přikývla Mary, která scénu pozorovala vlastním dalekohledem. Potter na přístroji zmáčkl malé tlačítko, čímž aktivoval systém měřící vzdálenost. Objevil se červený čtvereček, který namířil na nejbližšího muže a tlačítko stiskl podruhé. „Pět set dvanáct metrů k prvnímu stolu,“ referoval. „Pět set dvacet šest ke dveřím,“ doplnila Mary. Prověřil několik dalších vzdáleností, data uložil do paměti a dalekohled odložil. „Já jsem hotov.“ „Já taky,“ řekla Mary. „Tohle je dobré místo.“ „Dokonalý výhled.“ Stejnou cestou se vyplížili zpět a nevstali, dokud nesestoupili o tři metry níže. Zpátky u koryta popadli nahromaděné větvičky a ometli jimi stopy, vedoucí podél břehu až ke koním. „Připravená?“ ujistil se Potter, jakmile dosedli do sedla. Mary přikývla. Na hodinkách si nastavil stopky, spustil a zahlásil: „Teď!“ Potterovi nakopli koně a vyrazili směrem, kterým přišli. Dávali koním do těla a ani v prudkých zatáčkách nezpomalili. Cesta nahoru jim zabrala šedesát devět minut, ale dostat se zpátky k dodávce s přívěsem jim trvalo pouhých dvacet osm minut. O pět minut později už vjížděli na hlavní silnici a uháněli na sever. Za šestnáct kilometrů vůz dorazil k další bráně postavené Úřadem pro správu půdy. Byla otevřená, bez problému jí projeli a zastavili u strmého srázu s výhledem na rozlehlou bažinu. Dali koním napít a pak se dvěma džbány plnými zvláštní tekutiny sestoupili k bažině. 100
Ukázka elektronické knihy