„Jeď se podívat na tu budku. A vem si s sebou technika.“ „To jste byl vy,“ pronesla matka zvolna, když Sven zavřel dveře a posadil se zpátky za stůl. „Viďte?“ „To vy jste ji dovezl do nemocnice,“ dodal otec. Sven mlčky přikývl. Otec se k němu naklonil. „Žila?“ „Ano. Ale když jsem dorazil na příjem, tak už ne.“ „Říkala něco?“ zeptala se matka. „Nereagovala. Snažil jsem se, ale…“ „O co jste se snažil? Sáhl jste na ni, nebo jak…?“ „Vzal jsem ji za ramena. Pokoušel jsem se ji probrat. Volal jsem na ni, aspoň myslím. Asi to tak bylo. Jenže nereagovala, tak jsem nasedl a odvezl ji. Jel jsem tak rychle, jak to v té tmě šlo. Tam nahoře nestojí silnice za nic a…“ „Ale musel jste přece vidět, že krvácí z hlavy,“ přerušil ho otec. „Ano.“ V místnosti se rozhostilo ticho. Matka se po straně podívala na otce. Sven slyšel vlastní dech, auta projíždějící kolem po Patrikshillsvägen. Otec sepjal ruce, až mu zbělely prsty. „A přesto jste s ní zatřásl.“ Mělo mu to dojít dřív, jenže člověk občas pochopí až zpětně a pak už na tom stejně nesejde. Seděl úplně bez hnutí. „Je mi líto,“ ozval se, „ale pokud chcete podat stížnost, obraťte se na mého nadřízeného.“ „Podat stížnost?“ Otec prudce vstal ze židle. „Stížnost?“ Svenovi na obličeji přistála sprška slin. Teprve teď ucítil, že z muže táhne alkohol. Matka položila manželovi ruku na hruď. „Posaď se,“ naléhala tiše. „Miláčku.“ Stiskla mu ruku. „Prosím tě, sedni si.“
107 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS518158
Otec zůstal stát. „Co když jste… Klidně jste…“ Obličej se mu bolestně zkřivil. Klesl zpátky na židli. „Stížnost? Na to, že naše dcera je mrtvá?“ „Promiňte. To jsem… nevyjádřil jsem se úplně šťastně. Jen mě to hrozně zaskočilo.“ „Stížnost…“ zopakoval otec dutě a zavrtěl hlavou. Vztek se rozplynul stejně rychle, jako vzkypěl. Zbyla po něm jen apatie. Sven si zapálil. Stál před policejní stanicí a díval se za těmi dvěma, jak mizí do šera. Lehce se dotýkali rameny, jako by se potřebovali jeden o druhého opřít, aby se nezhroutili. V prsou se mu zničehonic vzedmul hněv. Není se přece čemu divit, že ho to rozhodilo! Nebylo dost na tom, že ho takhle přepadli, když na to nebyl vůbec připravený. Město navíc pokryla blána, vibrující, hrozivá. Byla to jen otázka času. Někdo čekal, až nastane jeho chvíle. Udělám to znovu. A Sven o jeho slovech nepochyboval. Když tu neděli večer konečně odjížděl ze služebny, pořád ještě pršelo. Pokud chcete podat stížnost, obraťte se na mého nadřízeného. Jako by se jednalo o nefunkční kávovar nebo kuchyňskou zářivku. Nasedl do auta a vší silou udeřil oběma rukama do volantu. A pak znovu. A znovu, až ho rozbolely klouby.
108 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS518158
26. Diváků i navzdory dešti přišlo víc než jindy. Možná za to mohly okolnosti. Lidé hledali něco, co by jim dodalo naději a pocit sounáležitosti. V neděli druhého března se na nízkých lavičkách tribuny sportoviště u brearedské základky pod deštníky choulila skoro celá vesnice. Všichni se přišli podívat, jak si jejich kluci povedou v kaž doročním zahajovacím zápase proti Aletu, za který hráli městští kluci ze středostavovských rodin. Tradiční akce se konala popravdě řečeno moc brzy. Nikdo by si nevybavil sezonu, kdy se hrálo pod modrou oblohou. Nebylo tomu tak ani tentokrát, i když déšť alespoň rozpustil sníh a led rozbředl. V místním stánku prodávala máma Haggeho Södermana před zápasem kávu, párky a šťávu. Každý mluvil o premiérovi a atentátníkovi ze Sveavägen. Panoval všeobecný názor, že by pachatele měli klidně zastřelit. Oko za oko, zub za zub, život za život. Je potřeba znovu nastolit řád. Takhle mluvili, tihle jinak tak mírumilovní farmáři, zamlklí lesníci, poctiví řemeslníci a rozvážní automechanici, jejichž práce udržovala svět v chodu, aniž si toho někdo všiml. Večer usedali ke stolu, jedli, pročítali novinové titulky, sledovali zprávy, popíjeli pivo a usínali na pohovce, aby druhý den časně ráno zase vstali a začali nanovo. Obyčejní poctiví lidé teď z úst vypouštěli slova a přání, která od nich děti dosud neslyšely. Když člověk v dětství slyší něco takového, nějak ho to přece musí ovlivnit. Bavili se o hrůzném nálezu v Tiarpu, o kterém se všude šuškalo. Hrůza, v jakém světě to žijeme, Sven Jörgensson u toho prý
109 Ukázka elektronické knihy