„Jeď se podívat na tu budku. A vem si s sebou technika.“ „To jste byl vy,“ pronesla matka zvolna, když Sven zavřel dveře a posadil se zpátky za stůl. „Viďte?“ „To vy jste ji dovezl do nemocnice,“ dodal otec. Sven mlčky přikývl. Otec se k němu naklonil. „Žila?“ „Ano. Ale když jsem dorazil na příjem, tak už ne.“ „Říkala něco?“ zeptala se matka. „Nereagovala. Snažil jsem se, ale…“ „O co jste se snažil? Sáhl jste na ni, nebo jak…?“ „Vzal jsem ji za ramena. Pokoušel jsem se ji probrat. Volal jsem na ni, aspoň myslím. Asi to tak bylo. Jenže nereagovala, tak jsem nasedl a odvezl ji. Jel jsem tak rychle, jak to v té tmě šlo. Tam nahoře nestojí silnice za nic a…“ „Ale musel jste přece vidět, že krvácí z hlavy,“ přerušil ho otec. „Ano.“ V místnosti se rozhostilo ticho. Matka se po straně podívala na otce. Sven slyšel vlastní dech, auta projíždějící kolem po Patrikshillsvägen. Otec sepjal ruce, až mu zbělely prsty. „A přesto jste s ní zatřásl.“ Mělo mu to dojít dřív, jenže člověk občas pochopí až zpětně a pak už na tom stejně nesejde. Seděl úplně bez hnutí. „Je mi líto,“ ozval se, „ale pokud chcete podat stížnost, obraťte se na mého nadřízeného.“ „Podat stížnost?“ Otec prudce vstal ze židle. „Stížnost?“ Svenovi na obličeji přistála sprška slin. Teprve teď ucítil, že z muže táhne alkohol. Matka položila manželovi ruku na hruď. „Posaď se,“ naléhala tiše. „Miláčku.“ Stiskla mu ruku. „Prosím tě, sedni si.“
107 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS518158