V té dlouhé, napjaté chvíli, než zmáčkl, tedy já jsem zmáčkla, či vlastně my jsme zmáčkli spoušť, mi v mysli vytanula historka s Aidanovým jelenem. Uslyšela jsem, jak opat předčítá kázání v kapli STAGS na té poslední mši, než jsme se rozešli na Justitium: Když se psi přiblížili, pozvedl svatý muž ruku k jelenovi a učinil jej neviditelným. V takovéto formě ho minuli a jejich zub se jej nedotkl. Nejsem ani náznakem věřící, ale v tu chvíli jsem se modlila. Nevím, jestli k Bohu, svatému Aidanovi či ke komu, ale modlila jsem se. Učiň ho neviditelným, říkala jsem si v duchu, zatímco jsem na jelena upřeně hleděla jedním okem nad hlavní. Učiň ho neviditelným, pro Kristovy rány. To jediné ho teď může zachránit. Ale tentokrát mé jediovské schopnosti neúčinkovaly. Henryho prst stiskl ten můj, silně a bolestivě. V uchu mi zahřmělo a zbraň mě zpětným rázem praštila do tváře a ramene jako silný poryv větru. V poslední chvíli jsem zavřela i druhé oko, neschopná se na to dívat.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS518143