staví tento pojem přímo vedle hypostasis. Pojem prosopon byl preferovaným pojmem pro jednotu Kristovy osoby v antiochejském pohledu.92 V Chalcedonském vyznání je to ovšem citát ze Lvova Tomu, takže je zde latinský pojem persona přeložen do řečtiny pomocí pojmu prosopon a je doplněn cyrilovským pojmem hypostasis.93 Antiochejský termín prosopon jako překlad západního persona zde tedy stojí bez jakéhokoli zprostředkování vedle cyrilovského hypostasis. Otázkou je, zda lze oba tyto pojmy chápat prostě jako synonyma, anebo zda by nebylo možné vzít prosopon jako další upřesnění a specifikaci hypostaze?94 Touto otázkou jdu vědomě za Chalcedon a jeho intenci, ale pro moji další práci s chalcedonskou formulí to bude důležitý bod. Z tohoto pohledu se zde totiž otevírá zajímavý a důležitý prostor mezi hypostasis a prosopon, který by bylo možné christologicky využít ke zdůraznění a dalšímu rozvinutí lidství Ježíše Krista.95 Propracovanou pravoslavnou perspektivu založenou na koncepci osoby u řeckých otců předložil John D. Zizioulas.96 Za klíčový považuje moment v trojiční diskuzi, kdy kapadočtí otcové ustavili pojem hypostasis, který původně znamenal totéž co ousia či fysis, jako pojem pro „osobu“.97 To, co činí osobu osobou, je od té doby právě hypostasis jako konstitutiv-
užíval augustinský pojem osoby (srov. K.-H. Uthemann: Zur Rezeption, s. 35). Ovšem i pojem persona procházel vývojem, srov. slavnou definici Boethiovu: Filosofie utěšitelkou V (srov. G. Essen: Die Freiheit, s. 49–53), pozdější korekturu u Richarda ze sv. Viktora a další vývoj v osvícenství (Heinrich Schmid: Die Dogmatik der evangelisch-lutherischen Kirche, 7. vyd., Gütersloh 1893, s. 214n; G. Greshake: Der dreieine Gott, s. 101–171; I. U. Dalferth: Der auferweckte, s. 153–157; E. Jüngel: Gott, s. 82n; Robert Spaemann: Persons. The Difference between „Someone“ and „Something“, Oxford 2017, s. 21–33. 92/ Srov. A. Grillmeier: Jesus Christus, I, s. 626–632 (Theodor z Mopsuestie) a s. 696 (Theodoret z Kýru); K. Beyschlag: Grundriss, s. 61. 93/ Srov. Acts, Session II, s. 17; latinský text Tomu a jeho řecký překlad, který byl čten na koncilu, viz PL 53,763A/764A. Kořeny souřadného užití pojmů hypostasis a prosopon leží již ve Formuli sjednocení z roku 433 a před ní u Prokla z Konstantinopole, srov. K.-H. Uthemann: Zur Rezeption, s. 12. Oba pojmy vedle sebe se objevují také ve vyznání Flaviánovy tzv. „endemické“ synody z roku 448, srov. K. Beyschlag: Grundriss, s. 88–90. 94/ G. Greshake: Der dreieine Gott, s. 80, pozn. 90, připomíná, že „Chalcedon parataxi pojmů prosopon a hypostasis neproblematizoval (srov. DH 302); II. konstantinopolský koncil (553) ji naproti tomu prohlásil za závaznou (srov. DH 421).“ Konstantinopolský koncil ovšem mluví o užití této parataxe pro osoby Trojice. Christologicky pořád zůstává důležitá otázka, jak může jedna hypostasis či prosopon sjednocovat dvě přirozenosti? 95/ Srov. níže, podkapitola 3 a kap. VI. 96/ J. D. Zizioulas: Being. I jeho koncepce pracuje s rozdílností a napětím mezi hypostasis a prosopon. Zizioulas však tolik nesleduje historický vývoj diskuze o jejich vztahu, ale předkládá vlastní teologickou koncepci. 97/ Ibid., s. 36n.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS518113