tj. prvního a posledního písmene hebrejské abecedy. Zvolání v galilejském nářečí „ta“ – přijď, je zvoláním „ata“, které v podobě „a-t“ revokuje počátek a konec, první a poslední písmeno hebrejské abecedy, tedy alfu a omegu, jak pomocí řeckých písmen říká zvítězilý Beránek na trůnu v knize Zjevení Janovo: Já jsem alfa i omega (Zjevení 22,13). Hebrejské alef i tau. Aramejské „ata“ – či v galilejském nářečí „ta“, „přijď!“, v sobě nese konotaci na příchod toho, který je počátkem i koncem. V tomto smyslu se zřejmě zvolání stalo klíčovým eucharistickým zvoláním v raně křesťanské bohoslužbě. Byl volán ukřižovaný Ježíš, Bohem vyvýšený, vzkříšený, aby přišel. Když nepřišel, začali si jej první křesťané zpřítomňovat v lámání chleba, v eucharistii, posléze chápané jako mysterium jeho přítomnosti. (32) Co však zavdalo podnět, že se toto zvolání stalo centrálním zvoláním raně křesťanské liturgie? Jaký byl význam tohoto zvolání, než se stalo liturgickou proklamací? Při hledání odpovědi nám mohou pomoci tři odlišné možné překlady, tři odlišné možné významy tohoto zvolání. Zvolání: marana-ta znamená imperativ: „Náš Pane, přijď!“ V podobě maran-ata lze též překládat indikativem prézenta: „Náš Pán přichází.“ Lze však překládat i perfektem: „Náš Pán přišel.“ Na základě aramejské gramatiky i syntaxe dochází bádání ke shodě, že výrok maranata lze překládat ve trojím významu: (33) 1. jako modlitební zvolání: volání po parusii, aby Ježíš přišel: Náš Pane, přijď!; 2. jako liturgické ujištění: Náš Pán přichází, nyní, při eucharistii; 3. jako vyznání víry: Náš Pán přišel – ve smyslu: Bohem poslaný zachránce již přišel. (Tímto vyznáním se později křesťané odlišovali od Židů.) Zvolání maranata prodělalo v raném křesťanství určitý vývoj. Aby jej mohlo prodělat, muselo však být vysloveno. Odvažuji se hypotézy, že nejprve bylo toto zvolání vysloveno jako volání po parusii: „Náš Pane, přijď!“ Pak se teprve stalo liturgickým ujištěním: „Náš Pán přichází“ či vyznavačskou liturgickou, eucharistickou proklamací: „Náš Pán přišel“. Proč je toto zvolání tak tajemné, proč je obestřeno takovou bázní, proč se k němu váže taková posvátná úcta? Proč funguje jako zvolání nejkrajnější, ve spojení s kletbou či s voláním po pokání? Domnívám se, že proto, že bylo prvním zvoláním, kterým někdo z blízkých Ježíšových přívrženců, zcela krátký čas po Ježíšově ukřižování, artikuloval
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS518112
svou bolest i naději, své očekávání směrem k tomu, který byl ukřižován, že přece nemohl skončit smrtí. K této nezajištěné domněnce mě vedou dva důvody: 1. Z novozákonních textových vrstev je pravděpodobné, že očekávání Ježíšova příchodu, jeho bezprostřední parusie, hned po jeho ukřižování, bylo starší než představa, že byl vzkříšen, i než představa, že jeho smrt byla obětí za lidské viny. Očekávání jeho bezprostředního příchodu, návratu, se pojilo s původnější židovskou kategorií, že kdo obstál před Bohem, byl Bohem vyvýšen, tedy s představou vyvýšeného na pravici boží. 2. Zvolání maranata v podobě imperativu „Náš Pane, přijď“ se mi jeví být původnější než liturgický význam této formule „Náš Pán přichází“, i než vyznavačský a zároveň asi i liturgický význam této formule „Náš Pán přišel“. Kdo byl ten první – či možná, kdo byla ta první –, kdo v hloučku Ježíšových přívrženců, který se po útěku z Jeruzaléma po Ježíšově ukřižování znovu sešel v Galileji, zvolal v určité vizionářské euforii, podmíněné vzpomínkou na Ježíšovo očekávání bezprostředního příchodu božího království a podmíněné vzpomínkou na jeho výroky o Synu člověka: maranata – „Náš Pane, přijď!“? Kdo tímto zvoláním způsobil, že je galilejské společenství přijalo za své a že je posléze přeneslo do společenství próto-křesťanské obce v Jeruzalémě? Kdo všechno v Ježíšově hnutí měl určitou esénskou minulost či byl dříve v doteku s Kumránem? Nesporně ti, kteří přešli z okruhu učedníků Jana Křtitele do společenství Ježíšových učedníků. Na otázku, kdo zvolal maranata jako první, nelze s jistotou odpovědět. S velkou pravděpodobností však lze říci, že ten či ta, kdo takto jako první zvolal či zvolala, zažehl/zažehla první jiskřičku křesťanské víry, zapálil/zapálila rozbušku, která roztrhla skálu hrobu. Toto zvolání odvalilo kámen, ač sám ten či ta, kdo je vyslovil první, tehdy netušil či netušila, že dal či dává do pohybu křesťanskou víru, že zakládá křesťanství jako světové náboženství. Připomeňme si, že veleknězi na jeho otázku, vyslovenou při závěrečném výslechu, zda je mesiáš, nepotvrdil Ježíš víceznačnou představu očekávání mesiáše, ale odpověděl mu slovy: Od nynějška uzříte Syna člověka sedět po pravici všemohoucího a p ř i c h á z e t s oblaky nebeskými (Matouš 26,64). Ježíšovu odpověď veleknězi, zda je mesiáš, je možné chápat dvojznačně. Jako potvrzení „tys to řekl“, nebo jako nesouhlas „to říkáš ty“. A proti tomu pak následuje Ježíšův výrok o přicházejícím Synu člověka. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS518112
Totéž platí o Ježíšově sdělení učedníkům u Cesareje Filipovy (Marek 7,28–33). V Markově verzi dle exegeze T. Holtze (34) Ježíš učedníkům nepotvrdil, že je mesiáš, nýbrž začal je učit, že Syn člověka musí mnoho trpět. Nebývalé, zcela nové je zde spojení titulu Syn člověka s motivem utrpení, který se v židovské tradici dosud pojil k titulu boží služebník. Na aramejské zvolání marana-ta či maran-ata později – domnívám se – navázal řecký výraz erchómenos, ten přicházející (participium media). Erchómenos je jakási „rétorická figura“ (jak k mému výkladu tohoto tématu již v r. 1996 poznamenal Václav Bělohradský), prostupná v různých transformacích jak hebrejským tak aramejským, ale též helénistickým řádem řeči, s mnoha přesahy i do dalších kulturně náboženských vrstev a sfér. Kategorie erchómenos se vyznačuje přímo ohromující prostupností různými náboženskými vrstvami, a to dokonce navzdory judaistické snaze o separaci vůči okolnímu náboženskému světu a jeho pojmovému aparátu. Erchómenos – ten který přichází, ten přicházející, je tou univerzální náboženskou figurou, vykupitelským archetypem, který byl v různých dobách a v různých náboženských okruzích a kontextech vždy znovu aktualizován a plněn novým, konkrétním obsahem. Základní schéma této rétorické figury hlásá: někdo přichází, počínaje přírodním božstvem přicházejícího jara až po rétoriku příchodu božstva jako záchranné moci. (35) Že zvolání „maranata“ bylo vztaženo ke Kristu, uvádí R. Bultmann. (36) „Mara“ lze překládat sice „pane“, ale bylo to oslovení užívané jen pro vzácného Mistra, mimořádně ctěného učitele. Právě na tomto místě však učiňme ještě jeden exkurs zpět. Zpět do světa, z něhož pocházeli eséni, do něhož patřil Ježíš a z něhož pocházeli i Ježíšovi přívrženci. Je to svět textů Hebrejské bible. Jméno hebrejského Boha JHVH obsahuje konsonanty slovesa hjh. Toto sloveso je do řečtiny Septuagintou překládáno většinou pomocí ginesthai nebo erchesthai. (37) Jahve, „jsem, který jsem“ (Ex 3,14), není ten, který bytuje ve svém bytí, nýbrž ten, který přichází. Přichází a mluví: „Stalo se slovo Hospodinovo.“ To je přímo refrén mnoha textů Hebrejské bible. Ona evangelijní uvozující formule „erchetai ho Jesus kai legei“, přišel Ježíš a řekl, až příliš nápadně připomíná to, co vypovídá Hebrejská bible o Jahvem, že přišel a promluvil, že přichází a říká. Ježíš, který přichází a mluví, je touto liturgickou formulí „erchetai kai legei“ proklamován tím, který reprezentuje Jahveho. (38) Moje hypotéza maranata – erchómenos se zrodila ve chvíli, když jsem šel r. 1996 Celetnou ulicí přednášet. Hlavou mi zněl text: erchetai Iésus kai legei autois – přichází Ježíš a říká jim. Ekumenický překlad užívá minulý čas: Přišel Ježíš a řekl jim. Tato velmi častá formule v evangeliích bývá 100 Ukázka elektronické knihy