„Díky za tu knihu.“ S tím se Immanuelle otočila a plnou rychlostí se rozběhla přes pastviny k farmě. Dům byl prázdný, jak říkala Gloria, a Immanuelle prolétla předpokojem a vyběhla nahoru do svého pokoje. U čela postele padla na kolena, zašmátrala rukou pod matrací a vytáhla zpod ní deník. Na zemi ho otevřela, a jak zuřivě listovala k poslednímu zápisku, rozmazávala po stránkách krev. Krev. Nákaza. Tma. Jatka. Krev. Nákaza. Tma. Jatka. Krev. Nákaza. Tma. Jatka. Krev. Nákaza. Tma. Jatka. Krev… Krev. Samozřejmě. Zatímco Immanuelle četla ta slova, její šok se změnil ve strach a strach v hrůzu, protože si poprvé uvědomila jejich význam. Ten deník. Ten seznam. Ty obrázky lesa a jeho čarodějnic. Miriamina slova nebyla žádnými bláboly bláznivé ženské. Byla to varování před tím, co má přijít. Čtyři varování. Čtyři čarodějnice. Čtyři morové rány. A právě je postihla první. „Immanuelle, co to…“ Do jejího pokoje vešel Ezra a přidřepl si vedle ní. Pohled se mu stočil k deníku rozevřenému v jejím klíně. „Co to je?“ Immanuelle deník zaklapla, hodila ho zpátky do truhly s výbavou a zavřela ji. Otočila se k Ezrovi, aby se mu nějak letmo vymluvila, ale přerušilo ji vyzvánění kostelních zvonů. Zvonily dvanáctkrát rychle za sebou, pak chvíle ticha a nato se celým Bethelem rozezněly další a další zvony, jak se poplach šířil. A tak začala první morová rána.
f
98 f
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS518101